Venezuela - Dolní Žleb Company na Indiánské stezce

Dobrý den z Venezuely, zasílám moc pozdravů a chci Vám jen poslat pár vět o tom, že jsme měli to štěstí splnit si zase jeden z našich snů. Mezi nejkrásnější stěny na světě, které upoutaly naši pozornost rozhodně patří Acopan Tepui, a snímky z expedice od Stefana Glowacze a Kurta Alberta byli tím hlavním magnetem, které nás motivovali vyrazit někam tam daleko, kde uvidíme, pocítíme a hlavně zažijeme jistě zas něco zcela nového. Tentokrát s námi opět  vyrazil Jirka Lautner a přidal se i Jan Smolen, takže jsme zase ve čtyřech, což je na cestování a dělání cest ve stěnách počet nejlepší, kór když jsou stěny těžko dostupný a úkryty kdesi v pralesích. 29.12. odlet, trochu zas problémky s dopravou, Silvestr ve znamení rumu a vodky, no a na Nový rok svátečni obídek, kocovina pominula a tak bez bolesti hlavy jsme plny euforie. Venezuela je krásná, lidi skvělí ,vše se zas roztáčí, pak zase vleče, ale podstatný je že 5.1. odlétáme ze St Eleny, tam nejdál se dalo dostat busem a po hodině letu nad neprostupnou džunglí, tak snadno a lehce, kdesi ve vesničce Yunek, sami, mezi indiány se teď ocitáme. Indiány kmene Pemon. Tak skvěli a srdeční lidi byli pro nás skvělým překvapením. Děkujeme náčelníkovi Leonardovi, bez jeho znalosti by jsme se těžko obešli. Vede nás džunglí, dovede pod Německou cestu, která je geniální, nejjasnější linií, ale v jejím okolí směr na maximálně 50 nýtu, které sebou máme, proste chybí. Kluci jdou vařit a my z Jirkou následujeme náčelníka, který se neúnavně prosekává džunglí, a my jsme zděšeni, jak ty směry, co se nám líbí, jak jsou moc zelený.

Nakonec nalezneme překrásnou skálu, nádherné převisy, snadný přístup, to je přesně to, co jsme hledali. Je 7.1., směr máme, všem se nám líbí, poblíž pár kotev ve skále bez nýtů, asi nějaký pokus, teď už víme že to je Americká cesta, no do směru se nám naštěstí nepřipletla. Konečně lezení, lezení parádní ,ale skala tak tvrdá, že po dvou nýtech mám ruce na upadnutí. No dam jich pět, a Jirka už je pěkně nažhavený. Je zase ve formě, dvoufázový trénink na MČR mu prospěl a psychicky je na tom zas jako dřív, jo když nám bylo dvacet, to byli časy. Perfektní technika okoukaná od Filipa Šilhána, plná kozích noh, perfektní skála a trhliny na jištění ho rychle posunou na horu, štand, další nýt, ještě zkusí bouldřík, pád a šup dolu. Ten počká na zítřek, na odpočatý kluky. Dáváme restday a kluci tlučou a posouvaj nás zase o délku výš k cíli. Jirka je našláplej, dotluče štand a lámavou skálou valí pod převis, chce ho oblézt zprava, ale já cítím ze půjde kompromis, dá nýt ať můžeme přímo i zprava. Dá ještě jeden pod převis ¨Dej radši kotvu, ať se nemusíme bát padat, bude to určitě těžký´´ bohužel vyznělo naprázdno, kotva se točí a ještě povyjela asi o 3 mm. Opatrně Jirku spustím. No uvidíme. Trochu zatahám a drží ,ale jestli vyjede, tak to fláknem ze stropu do kolmé stěny. Ehm no rychle frend, skobu a dobry nýt, provážeme je smyčkou, teď je to bezpečný. Perfektní kroky, houpu se v převisu, vysoko nad džunglí, jak euforický. Samej velkej chyt, rychle nad převis, štand, Jirko pojď. Čeká nás teď hromada kamení, Jirka chce k hraně, tam vede cesta, přimo je to lámavý, láká mě koutek vlevo, ten se zas nelíbí Jirkovi, no chci dat nýt doprostřed, nedrží, tak nakonec ho tluču do pevné skály pod koutek, zatmíme, naštěstí nám svití měsíc.

Za úplňku shazuji volné šutry, čelovky nemáme, tak svítí jiskry. Šup a jedeme dolu. Z šutrů a občas nedržících nýtů jsme trochu rozpačití. Jsou na řadě kluci, čekáme s čím přijdou, večer se smějí. Začátek rozpačitý ale koutek nakonec perfektní, dělají nádhernou délku, ale silný tropicky déšť je zastaví na konci převislé skály. Další den zas sviti slunce, délku již lehce dolezám na polici. Dělám pátý štand, doberu Jirku, terén se rapidně zlehčí. Valíme přímo středem stěny na horu další tři délky, náš direkt je přerušen, bloudím jak v Porcelánové stěně v Labáku, nemužu udělat kloudný štand, nic nejde založit a nýty nedržej, je to tu na kruh, ten ale nemáme. Zkusím to všemi směry, v téhle délce jsem snad dvě hodiny, no nedá se nic dělat, musíme traverzovat. Po deseti metrech traverzu k hraně propadám štěstí, super chyt, super frend, super skala pro nýt. Je půl pátý, deset metrů nad námi hrana, doberu Jirku, lezeme dal. Už vidíme vrchol pilíře, už jen samé police a vegetace. Jirka si dá ještě pěknou délku, dobere na věžičce, já vlezu do komína, uvidím tunel, tak to je úlet, jedenáctá délka na vrchol pilíře vede tunelem a krátkým komínem, jsem na vrcholu, okolo džungle,tak to je trůn bohu. Dobírám Jirku, dolézá za mnou už za tmy, jsme moc spokojeni, to jsme si ten dnešní den parádně užili. Noční slanění, připravit fixy, jsme rádi že se to povedlo. Kluci si vychutnávají vrchol druhý den za světla a fotí perfektní fotky. Na počest všem indiánům a hlavně Leonardovi, náčelníkovi Pemonu z Yuneku cestu nazýváme Indiánská stezka (El sendero de los indigenas). Ještě přelézt klíčové délky,ty nám v kuse ještě chybí, druhá RP 7a, třetí se mi daří na flash RP 7c. Čtvrtou přelézá flash Jirka i Ondra taky RP 7c a pátou RP 7b si na video vychutnává Smolko.

Úkol je splněn, perfektně jsme si zalezli, natočili materiál a pořádně zafotili , deset dni v džungli zase nechutně uteklo, určitě nás to všechny zase trochu někam posunulo, včerejší noc v Yunecu byla moc dojemná, kmen Pemonu a náčelník Leonardo byl pro nás rodina, dnešní nádherný východ slunce. Rafaelo pro nás přiletěl na čas, točící vrtule malého letadla a skrz ni pohled na naši cestu, na ten náš vrcholek a na trůn bohu. Vesnička Yunek z ptačí perspektivy? Teď u počítače v St Elene, nebyl to jen sen? Ne. Fotky a kamarádi okolo mě jsou mi důkazem, bez nich bych tu nebyl, bez nich bych byl nic, sám, sám se svým snem. Tak díky jim, diky všem, teď to jen vstřebat a zase dál, naproti osudu, ať je jakýkoliv.