Ski, climb and fly

Dlouho, předlouho jsme se spolu s kamarádem Jurajem Koreněm domlouvali na společném lezení a hlavně létáním někde v Alpách. Začátkem května jsme oba konečně zdraví a počasí slibuje v oblasti Ortleru dva dny krásného počasí, což nám hraje do karet. Oběma nám tam visí pytel, Ďurifukovi dokonce vícenásobný. Nutno podotknout, že do stěny samotné jsme při svých předchozích pokusech ani nenakoukli. Mě spolu s Dannym kdysi na nástupu spláchla lavina a Juraj se nedostal ani pod nástup. Zrovna teď jsme se o tom bavili s Ratlíkem. Technicky nejde o nikterak náročné lezení, ale pro průšvih si tam člověk zajde velmi snadno a to úplně zadarmo. Nemusí totiž dojít ani pod samotný nástup. Zvláštní kopec ten Ortler... Cokoliv v severní stěně spadne, projede obrovským trychtýřem klasické výstupové trasy a vymete všechno, co mu stojí v cestě a to ještě hluboko pod samotným úpatím stěny. Oba o tom víme své... Víc než kde jinde, tady platí anglické „timing is everything“.

V půl osmé večer máme sraz na parkovišti těsně pod Suldenem. Já sbalím lano, pár presek a šroubů a Juraj si do batohu balí padák pro tandemový seskok. Role máme hezky rozdělené. Já polezu nahoru, Juraj kočíruje opačným směrem... Čtyři hodinky spánku a ve 2:00 pípne budík. Víme, že i tak budeme muset být hodně rychlí… čeká nás něco přes 2.000 výškových metrů až k vrcholu. Těsně před třetí vyrážíme po cestě směrem vzhůru až k prvnímu sněhu, kde nasazujeme lyže. Je jen těsně pod nulou a sníh přes noc zcela nepromrzl a tak se místy i na lyžích boříme přes nepříjemnou krustu. Snad to nahoře bude lepší... Za dvě hodinky jsme pod stěnou ve výšce 2.600 metrů, kde ještě za tmy odkládáme lyže. Tady se bude dát krásně bezpečně přistát… máme za sebou prvních 800 výškových metrů a ještě nějakých 1.300 před sebou. Bohužel mi asi po dalších sto metrech padá kamera, takže si dám ještě nechtěnou rozcvičku. Nepoškozenou kamerku naštěstí nalézám poblíž našeho“ skidepotu“ a vracím se zpátky za Jurajem, který teď sám razí stopu.

Mírný svah začíná nabírat na sklonu až ve druhé polovině výstupu, kde sníh střídá velmi tvrdý led a proto v nejstrmější pasáži vytahujeme naše čtyřicetimetrové lano. Místy jistíme a místy lezeme současně. Před desátou hodinou dopolední jsme na hřebeni a v hlubokém sněhu bez jakéhokoliv základu se po ledovci brodíme k vrcholu. Občas se taky musíme povyhrabat z nějaké trhliny, protože jakékoliv mosty naprosto chybí. Za chvilku už jsme u vrcholového kříže odkud okukujeme místo našeho plánovaného startu. Jediné, co nám komplikuje situaci je právě velké množství trhlin, které ztěžují rozběh. Když už si konečně vyšlapeme cestičku v relativně bezpečném terénu, tak nám jako na potvoru přestane foukat. Navíc to vypadá, že by mohlo dokonce začít foukat z druhé strany a tak zkoušíme odstartovat bez podpory protivětru, což se nám po životním sprintu na 50 metrů podaří hned na první pokus. Aniž bych si to stačil uvědomit, během několika málo vteřin se dostáváme za hranu severní stěny. V mžiku máme pod zadkem kilometrovou díru. Chci si zajuchat, ale sevře se mi hrdlo. Takový pohled jsem nečekal! Zato Ďurifuk je ve svém živlu. Kroužíme kolem stěny a za chvilku se otrkám natolik, že vytahuji kameru a točím tu nádhernou scenérii z pro mne nezvyklé ptačí perspektivy.

Jdeme na přistání, které proběhne hladce do rozbředlého sněhu, jen těsně nad našimi lyžemi. Teď už jen rychle přezout, sbalit a rychle pryč. Je už po poledni a tichý obr se začíná probouzet! První vodopády z těžkého sněhu proudí stěnou jako podvečerní řeka. Prohnilým sněhem sjíždíme opatrně dolů. Chytit tady nějakýho „Schumachera“ není v těchto podmínkách žádný problém… Zpátky přes morénu by to byla skoro sebevražda a tak sjíždíme hlavním žlabem a až pod zásobovací lanovku, kde sníh končí…a s ním i naše poslední horské dobrodružství.

Hook.