Korsika – výjimečné lezení ve výjimečné žule

Osobně dost nerad jezdím v létě na jih za teplem, ale když se ozvali kluci a říkali něco jako „volný místo v káře“ a „žula“, řekl jsem, že chci taky. Chvíli jsem si sice myslel, že jedeme na Krétu, ale na trajektu jsme si to už vyjasnili.

Středomoří mám spojené spíš s vápnem, strašným vedrem a povalováním u moře. O to víc mě překvapil hned první den. Vedro sice jo, na chcípnutí, ale vedle toho taky všude parádní kopce a super stěny. Na relativně malém prostoru Korsiky najdeš jak oblasti s vápnem, tak se žulou. A místní granit, to je něco extra! A kvůli tomu tady jsme. Díky specifickým podmínkám ostrova - působením větru, slaného mořského vzduchu a písku – tady skála zvětrává zvláštním způsobem. Vytváří různé bizarní tvary, díry a vhloubeniny, kterým se tady říká „tafoni“.

Bizarní žula na Korsice.

Prý to tak je jenom na několika místech na světe a je fakt že to je nejpodivnější žula, jakou jsem kdy viděl. Připomíná to spíš prachovské voštiny, každý kdo lezl třeba Východní cestu na Táborskou věž, tak ví o čem mluvím. 

Tohle je ale celkově větší a naštěstí i pevnější. Za ten týden mi zůstal v ruce snad jen jeden šutr, prostě parádní matroš. Nejdřív jsme pár dní v údolí Restonica. Je tu na výběr hromada bouldrů i sportovek, obvykle kousek od cesty. Ale my tady chceme působit čistě v delších cestách, takže musíme popojít. Nástupy ale vypadají na pohodu, okolo 1-1,5 hodiny. Na první splynutí s materiálem volíme lehčí, ale hvězdičkovou záležitost. Věž Punta Spenicazzia, cesta Candella di l'oro (200m, D+, 5). V průvodci je u každé cesty uvedená písmenkem i míra „dobrodružnosti“ – od vyborhákovaných linek až po „terraine adventure“, kde celou cestu nepotkáš jediný kus železa, všechno lezeš po svým. Což je úplně super. Není potřeba moc železa, na jištění se dost využívá tvarů v tafonech, tj. hodiny, obhozy atd. Potřebuješ jen pár friendů, čoků ale hlavně hodně smyc, a to hlavně těch dlouhých. V tafonech se leze, jistí i štanduje.

Typický štand.

V Restonice dáváme v dalších dnech ještě pár cest a všechny se nám fakt líbí. Ani se nám odsud nechce, protože co cesta, to perla a prakticky jsme v ničem neměli ani ošklivou nebo nepříjemnou dýlku. Prostě krása střídá nádheru.

Ondra Lukeš v cestě Bella Ciao na Monte Leonardo. (6b, 200m, TD), 3. délka.

Asi nejvíc se nám líbí Symphonie d'Automne (na Ponte des 7 lacs), sice další z těch kratších (180m, TD, 6a), ale krajinově i lezecky je fantastická. Delší nástup (2h) za to fakt stojí, je to i hezká procházka krásnou krajinou. Člověk si připadá střídavě jako v Chamonix nebo v Patagonii. Úžasné žulové stěny!

Nástup k Symphonie d'Automne

„Symfonie“, naše cesta, je přímo nad jezerem. K prvnímu štandu se traverzuje ručkováním po ocelovém laně těsně nad vodou. Prostě zážitek od prvního momentu.

Třetí délka Symphonie d'Automne 6a, Ludvíček

Po krásné a exponované hraně jsou na řadě další délky, vesměs už v plotnách. Šestkové lezení na tření má něco do sebe. Lezitelné to je, a nýty tak po 5m z toho dělají bezpečnou, ale přitom i šaramantní záležitost. Bomba! Přeci jen jsem na tohle lezení relativně zvyklý z jizerských ploten a tak si to vychutnávám.

Tyhle dýlky v plotnách, na ostrým konci lana, tady prostě mají něco do sebe.

No a teď už asi největší eso v korsickým rukávu: oblast Bavella. Ta mi doslova vyrazila dech. Super žula, stěny jako blázen, člověk pomalu nemusí letět do Patagonie aby viděl něco tak spektakulárního. Prostě, tady jsem to nečekal a každý den o tom donekonečna melu jak zdrogovanej.

Bavella

Krajinově je to tady úžasný, o kapacitu výš oproti předchozí Restonice. Takže se na lezení těšíme o to víc a taky to za to stojí. Každá z cest je parádní, každá jednotlivá délka stojí za to, prostě splněný sen.

Cesta La Perillat - taky hvězdičková záležitost. V téhle cestě je úplně všechno – první délka spáro-koutová, druhá plotnová se zajímavým „runoutem“, tj. možností hodit pořádnou tlamu až do štandovací police. No a potom už kličkování v tafonech a jeskyních. Všechny délky super, všechny s hvězdičkou, super dobrodružství.

No a ještě zmíním další hodně zážitkovou cestu, tam ten jejich „terraine de adventure“ fakt seděl. Punta di l'Arghjetu - Aréte de Quenza (1591m, 270m, 5+, D+). Jištění i štandy - všechno po vlastním. A zase ty místní průvodčíci - dost těžký bylo už najít nástup a pak se v té cestě nějak vyznat – buď neseděl obrázek, anebo popis. Anebo nesedělo nic z toho. Komín, celé délky v tafonech, spáry, průlez skalním oknem, traverzy – no bylo v tom všechno. A dojmy jsou silný.  Parádní horská cesta! 

Tomuhle se tady říká TERRAIN DE ADVENTURE (oficiální štand na vlastním)

Prostě...Korsika... super!

Ode mě ještě pár postřehů:

• V létě už bych sem nejel, to vedro je prostě na chcípnutí, byla to jasná blbost od začátku. Ale nějaký duben-květen na jarní rozlezení anebo říjen, listopad na závěr sezóny ...to jo!
• Cesta - docela v pohodě – prostě jeden den k moři, je to jako by člověk jel do Finale, a potom noc na trajektu, tu prostě celou prospíš, ráno hybaj na pevninu a dopoledne už se navazuješ na lano. Trajekt (Corsica Ferries) cca 60€ za auto, 35€ za osobu, tak nějak normálka.
• Spaní – jak Restonica, tak Bavella, jsou národní parky. Přes noc je zakázáno i jen PARKOVÁNÍ mimo kemp. Tím pádem i nocování, prý se to tady dost kontroluje, a prakticky všichni to i dodržují. Takže spaní v kempu – cenovka v pohodě 5-7 € člověk, 5-7 € auto, cca 5€ stan.

• Komunikace – angličtina občas jo, ale překvapivě většinou ne, ani v kempu, v krámě. Jedou si to tady po svým, podobně jako francouzi. My jsme naštěstí disponovali asi 20 francouzskýma slovama, se kterými jsme to vždycky nějak ušmudlali. Jde o to, být tak nějak v pohodě a usměvavý a ty lidi už se vždycky nějak domluví.
• Korsičani – moc se mi líbilo, jak jsou na  Korsiku hrdí, všude na nás pořád vítejte na Korsice, já jsem Korsičan atd. Nemají tu Francii moc rádi a dost to dávají najevo – přečmárané francouzské názvy vesnic, hesla o nezávislosti Korsiky a tak, dobrý momenty.
• Místní pivko – standardní chuť, nadstandardní cenovka (Pietra v marketu 2€, v hospodě 4-5€). Místní víno už OK, silný a plný slunce, a za dobrý peníz. Super dobrý sýry, specialita – kaštanová marmeláda a vůbec věci z kaštanů a fíků.
• Lezecký průvodce – celkem slabota. Existují 3 (jeden čistě francouzština, místo topíček spíš takový umělecký malůvky – úplně na nic, nebrat. Druhý je na sportovky = OK. A jeden extra na vícedélky = OK.). Ale na rakouskou kvalitu a účelnost si nesáhnou. Cesty jsou tam popsaný jak slovně, tak nakreslený do fotek – ale né jako topo, prostě jen čára, linka cesty – což je při jiným sluníčku a když jsi už v cestě fakt dost na nic. Nemá to prostě na typický dachsteinský topo. Ale pořád to je ještě nad tatranským Kroutilem-Bloudilem.
• Když se nechce lízt, tak hybaj do vody – ať už koupačka v průzračně čistých říčkách, nebo v moři. Anebo alá amatérský canyoning.

Tenhle ostrov je prostě jasná lezecká volba. Famózní a dost zajímavá žula, parádní příroda, hory jako blázen. Bouldry, sportovky, vícedélky. Skvělí lidi, celková atmosféra na jedničku. Exotika středomoří se vším co k tomu patří, korunovaná skvělým matrošem. Sem se rozhodně stojí za to vypravit a taky se sem vracet.

Ondra N.