Lezení a Slackline v MAROKU

Poté, co jsem na konci ledna úspěšně odstátnicovala a ještě stihla 4 denní lezecký výlet v Tatrách (čti článek, shlédni minutové video) se domů vracím jen na jednu noc.

Cílová destinace - TODRA

Sbalit pár cajků na lezení a odjíždím do Prahy, kde se naše 7 členná partička schází v 9 ráno na ruzyňském letišti. Máme před sebou přibližně 24 hodin cestování letadlem s nízkonákladovkami Ryanair a Wizzair s přestupem v Římě a následně i autem, než se dostaneme do naší cílové destinace v marocké lezecké oblasti Todra, kde v průběhu 8 dnů máme v plánu napnout nějaké highline a něco vylézt.

Zpáteční letenky s přikoupením odbavených zavazadel na lezecké a highlinové vybavení nás vyšly asi na 3.700,- Kč za osobu. Lety celkem bez problémů, v 18:15 tedy triumfálně vystupujeme na marakéšském letišti. Příjemně teplý vzduch, palmy a sešlé budovy s nádechem antiky svědčí o tom, že jsme na chvíli vypadli z všednosti západní civilizace. Po vstupu do letištní haly je třeba vystát frontu jak na banány a podrobit se zkoumavým pohledů sekuriťáků, abychom dostali štempl do pasu a mohli tak legálně vstoupit do marockého království. Poté, co jsme všichni úspěšně vpuštěni mimo bezcelní zónu, se nám po lehkých komplikacích u bankomatu daří postupně vybrat několik tisíc marockých dirhamů (1dh = cca 2,6 Kč) – bankomaty zde mají omezené výběry, pouze 2.000 dh / výběr. Následně čekáme, než pro nás přijede autem majitel našeho 600 km vzdáleného hotelu v Todře. Po chvilce se objevuje černý pán kolem padesátky. „Salám“, řekne a s úsměvem potřese postupně každému z nás rukou. „Romča, nice to meet you“, odpovídám v domnění, že mi pán právě sdělil své jméno. Že se jedná o místní pozdrav a pán se ve skutečnosti jmenuje Hamu, mi dojde až později. Nevadí. Hamu neváhal dojet pro nás těch několikset kilometrů jen proto, že jsme si u něj dohodli ubytování. Do Todry s ním odjíždíme spolu s Jankou a Kubou, zbytek osazenstva – Barča, Štěpin a Lukáš s Ondrou počkají na ranní autobus do přístavního města Essaouira, jelikož si chtějí užít i trochu moře a surfování. Do Todry za námi dorazí za 2 dny.

Společně se ještě všichni stavujeme na jídlo. Za vděk vezmeme rajčatovo-cibulovou polévkou a sladkým marockým chlebem. Po jídle se zvedáme a jedeme s Hamuem do centra Marakéše. Zdejší silniční provoz bych shrnula slovy „punk´s not dead“.

Silniční provoz ve stylu - "Máš pocit, že můžeš jet, tak jedeš!"

Auta, autobusy, cyklisti, chodci a skútry jsou všude, s pravým a levým jízdním pruhem se tady opravdu nikdo netrápí, značky nebo semafory sice mají, ale nikdo je moc nevyužívá. Prostě máš pocit, že můžeš jet, tak jedeš. Místní jsou očividně zvyklí, no my jen zíráme a stahujeme půlky, když to zhruba každých 10 vteřin vypadá, že někoho nebo něco narvem. V duchu si blahořečím, že jsme se nakonec rozhodli změnit náš plán -půjčit si auto- a já tady nemusím nabývat nových řidičských zkušeností. V centru Hamu zaparkuje a razíme do nočního života Marakéše.

Noční život Marakéše - hlavně nezakopnout o kočku :-)

Zdá se, jako by město ožívalo až po setmění. Všude plno lidí, různorodá hudba, v ponurých, špinavých uličkách postávají obchodníci nabízející svoje zboží s určitou nadějí v očích, když vidí procházet nás, evropské civilisty. Svítíme tu jak měsíček na hnoji, každý se za námi otáčí a něco haleká. Jeden ani neví, kam koukat dřív, aby nezakopl o všudypřítomné kočky prohrabávající se hromadou odpadků, které se válí prakticky po celé zemi, případně nešlápl na malé děti, napůl spící před prahy na sebe natěsnaných hliněných domečků.

Bída některých obyvatel se tu mísí se standardní životní úrovní ostatních. Hamu nás zavede do malého hotelu přímo v centru, kde si naši kamarádi dohodnou nocleh, poté se rozloučíme a už ve čtyřech spolu s Hamuem nasedáme do auta a jedeme směr Todra. Při cestě se pak asi ve 2 ráno zastavíme znovu najíst, cena okolo 80 dh za vydatné jídlo pro 4 osoby je celkem sympatická. Po několika hodinách jízdy přijíždíme za úsvitu do údolí Todry. Poté, co ve vstupní uličce dáme nejprve přednost v jízdě naloženému oslíkovi a pečlivě se vyhneme hromádce, kterou za sebou zanechal, se ubytováváme v Haumově hotelu Riad Todra. 

Hotel "Riad Todra" - Střecha? Není třeba.

Výhled z hotelu

Hotel se nachází ve dvoupatrovém prostorném domě, kde je většina místností otevřená, tedy bez střechy. Moc tu prý neprší, tak proč se schovávat uvnitř. Dole u silnice teče řeka Todra, která většině místních obyvatel slouží jako zdroj pitné i užitkové vody, jako koupelna, místo pro vykonání potřeby a případné vyprání prádla. Poohlížíme se tedy, kde bychom mohli koupit balenou vodu a vyhnout se tak případným střevním obtížím. 

Ručně kreslený lezecký průvodce.

Při cestě se na Hamuovo doporučení zastavíme za místním lezcem, který by nám snad půjčil nějaké lezecké vybavení jako helmy, které se nám už do batohů nevešly, a taky průvodce. Starší chlápek se zubama jak noty na buben se představuje jako Hasan, vyptává se, jak se nám tu líbí a co lezeme, jaké máme u nás skály a tak dále. Chvilku posedíme, pak si od něj za 100 dh kupujeme ručně kresleného průvodce, ze kterého není mnohdy jasný popis cest a jednotlivých oblastí, ale žádný jiný tu k sehnání není, takže se tím dál nezabýváme.

Průzkum okolí Todry.

V naší trojici s Kubou a Jankou se vydáváme na průzkum okolí a rozhodujeme se dát si asi 3 hodinový trek kolem soutěsky. Soutěsku tvoří puklina ve východní části pohoří Atlas. V místě, kde je soutěska nejužší, se stěny kaňonu tyčí až do výšky 300 metrů.

I z tohoto důvodu je Todra velmi oblíbeným místem horolezců, jelikož se zde dají lézt parádní vícedélky. Při našem šlapání stále výš a výš překonáváme pársetmetrový výškový rozdíl a pozorujeme neměnnou červenohnědou masu pohoří. Zahlédneme i pár zástupců z živočišné říše, kterým se podařilo adaptovat se v této pusté a nehostinné krajině, jako třeba zemní veverky a několik druhů ještěrek.

Počasí je poměrně teplé (na to, že je ÚNOR), vzhledem k tomu, že jsme ještě před 2 dny chodili v Čechách v péřovkách v únorovém klimatu, je ten rozdíl teplot o to znatelnější. Přesto statečně šlapeme rozpáleným kopcem. Až po asi třech hodinách stoupání dosáhneme nejvyššího bodu soutěsky. Chvíli si užíváme výhledy na rozsáhlé masivy Todry, poté sestupujeme zpět dolů, avšak stezka se jaksi vytrácí, musíme si tedy cestu hledat chvíli sami, než se zas o něco níž objeví. Seběhneme celkem rychle, ještě se zastavujeme v místním shopu pro barely s vodou – mají hned dva, takže bereme „všechny“ a k tomu přikoupíme pár zhnědlých banánů. Ten den stíháme ještě krátkou obhlídku Todra City z druhé strany a potom už celí nedočkaví pádíme na večeři, kterou nám připravuje Hamu v jeho napůl středověké kuchyni v přízemí.

Marocká kuchyně.

Základem marocké kuchyně je bílý nasládlý chléb, který má většinou tvar kulaté placky a jí se vlastně k jakémukoliv pokrmu. Ten dostáváme tedy i na dnešní večeři a přikusujeme ho k tajinu (čti „tažín“), což je jakási tradiční směs zeleniny, koření a masa (jelikož nejsme masožrouti, máme vegetarian´s friendly verzi) vařená spolu s výrazným marockým kořením ve speciálním hliněném hrnci ve tvaru kužele. No je to fakt mňamka, takže tohle jídlo rozhodně doporučuji ochutnat. Po každém jídle, ať už v hotelu či restauraci nebo jiném zařízení, tu většinou dostanete ještě navrch mísu mandarinek, kterých tu roste jak hub po dešti. S žaludky nacpanými tažínem se pomalu přesouváme do pokoje, kde připravujeme věci na zítřejší první highline a potom už se plni zážitků z prvního dne v Todře odebíráme každý do svých postelí.

Budíček.

Každé ráno před 5. hodinou se i přes špunty v uších budíme na mečení a bečení z místního minaretu svolávajícího muslimy k modlitbě. Pak čekáme, až mečení utichne a ještě 2 hodinky dospáváme. Naše ráno začíná cvičením jógy v lehkém oparu přicházejícího dne na naší terase. Poté následuje snídaně, po které ještě tak půl hodiny nejsme schopni dělat žádné prudké pohyby. Dnes ale už v 9 vyrážíme s Jankou a Kubou napnout první highline v soutěsce, kterou tu asi před 5 lety navrtali naši kamarádi z Čech i dalších zemí světa.

První HIGHLINE.

Highline má název Photo one dirham (16/60 – pozn. - údaj značí délku/výšku highline), jelikož zespodu soutěsky je procházejícími turisty krásně viditelná a přímo vybízí k fotografování. Ke kotvení je to necelá hoďka do kopce. Po výstupu chvíli hledáme navrtané nýty, z naší strany je najdeme hned a snadno se k nim dostaneme, potíž je spíš s přístupem na druhou stranu. S Jankou tejpujeme lajnu s backupem a Kuba se mezitím ověšuje spansety a lanem a vymýšlí, jak nejlépe slanit ke kotvení na protější straně. Zatímco Kuba hledá nejschůdnější cestu, naše holčičí dvojice připravuje lajnu k ukotvení. Kladky jsme z důvodu úspory hmotnosti nebrali, highline teda napínáme přes povolovák, což je vzhledem k její délce standardní postup. Kuba mezitím vymyslí slanění ke kotvení a snaží se nám přehodit repku, na které se potom přetáhne lajna, aby se mohla ukotvit i na druhé straně. Pak už to jde celkem rychle, dotáhneme povolovák, zkontrolujeme backup, zabandážujeme a hotovo. Ač se to nezdá, přístup k lajně a její následné kotvení nám zabere většinu dne, takže pro dnešek už se nikdo nesnažíme o její přechod, ale necháme ji napnutou a vrátíme se k ní zítra, až už budeme v plném počtu, jelikož dnes večer by měli dorazit i ostatní z Essaouiry.

Zbytek naší skupiny přijíždí až kolem půlnoci, i tak si ale večer ještě posdělujeme zážitky z uplynulých dvou dní a následující ráno už se všichni společně chystáme na Photo one dirham. První se na highline chystá Lukáš, který, ač začátečník, se toho prostě nebojí a po pár pokusech posílá oba směry a ještě uprostřed předvede pár statických triků. Další jde Štěpin, už ostřílený highliner.

Expozice je hustá, asi 60 metrů přímo pod lajnou a nějakých 150 m přes soutěsku dolů k silnici. Postupně se na highline všichni prostřídáme, točíme videa a sekáme fotky a tahle sranda nám vydrží až do pozdního odpoledne. Kolem 7. večer se už stmívá, a proto si pospíšíme se sestupem, jelikož cesty jsou tu kolikrát špatně viditelné i za denního světla, natož potmě s čelovkama. 

"O tvrdý alkohol je tu nouze".

Po večeři sedíme dlouho do noci s Hamuem, kterého kluci pozvali na whiskey, co si dovezli ještě z bezcelní zóny z letiště. O tvrdý alkohol je tu nouze, je poměrně špatně dostupný a tak drahý, že si ho většina místních ani nemůže dovolit. Hamu proto nadšeně přijímá skleničku Jamesona a po chvíli se rozpovídá o všem možné, jak mu tradiční irský nápoj rozvazuje jazyk. Dozvídáme se například původ jména Todra a různé další zajímavosti z historie oblasti a Maroka obecně. Postupně ale Hamuovi rozumíme čím dál hůř, zda je to naší tupostí, nebo tím, že Hamu začíná mluvit jakousi francouzskou angličtinou, to těžko říct. Ráno je vstávání o poznání těžší, minimálně u Ondry, Štěpina, Lukáše a Hamua. Snídani si v kuchyni raději chystáme sami. Necháme je teda dospat kocovinu a s Jankou, Kubou a Barčou vyrážíme na obhlídku sousedního města Tinghir (nebo také Tinenhir). 

Město TINGHIR.

Vystupujeme uprostřed města ve spleti polorozbitých, narychlo hlínou slepených krámků a domků, kde se prodává všechno možné. Můžete tu najít tržnice s oblečením typu čeští Vietnamci, pulty s čerstvým ovocem a zeleninou, krámky s obřími pytli s kořením, secondhandové hrabáky, v nichž zboží vypadá spíš jako z páté ruky, a v neposlední řadě také nechutné výstavky celých krav stažených z kůže, které jsou rozvěšeny na hácích okolo masných stánků a kolem kterých se zvedají mračna much. Stánkům vévodí napůl shnilá kraví hlava nabodnutá na kůlu uprostřed. Naše napůl vegetariánská skupinka se raději přesouvá do části města, kde jsou kavárny a kavárničky a v teplém poledni si sedáme na nějaké to marocké kafe, které se později k Barčině nevoli ukáže být standardním neskaféčkem v prášku, a na čerstvý mandarinkový džus, který tu je naopak moc dobrý a moc levný. Po chvíli nám číšník, co ve svém bílém plášti vypadá jak účastník kurzu mladých chemiků, donese naše nápoje v upatlaných skleničkách, tak chvíli posedíme a už se celí jen třeseme na stánek s kořením, kde je možno sehnat směsi, které u nás opravdu nekoupíte.

Kupujeme koření na tažín, což opravdu doporučuji třeba i jako suvenýr pro kamarády, a pak nějakých pár dalších pytlíčků. U omšelého stánečku ještě koupíme pár pohledů a známky a chvilku si počkáme, než paní prodavačka s potem na čele spočítá, kolik je 6+5+13 a poté ještě kolik nám má vrátit na padesátidirhamovku. Do Todry se vracíme odpoledne, ještě je tedy čas na jógu a jiná cvičení, někdo jde zalízt do skal, někdo do postele, jak kdo chce.

Setkání s další partou highlinerů v čele s Ančou Kuchařovou.

V následujících pár dnech si krátíme čas střídavě na highlinách, střídavě lezením či trekováním po soutěsce, možností je tu opravdu spousta. V neděli do Todry přijíždí další parta lajnerů v čele s Ančou Kuchařovou, naší českou highline královnou, aby tu stejně jako my napnuli a pochodili nějaké pěkné směry. Jsou to všechno naši kamarádi, zůstávají tu na 3 týdny, my naopak už za 3 dny letíme zpět do Čech, ale přesto tyto dny ještě využijeme a chodíme napínat a lézt společně s nimi. V pondělí tedy míříme všichni do středu soutěsky a potom nahoru do skal, kde máme v plánu napnout Berber Gold (45m).

Highline Berber Gold.

Přístup je trochu horší, ale ty výhledy za tu námahu rozhodně stojí. Kotvení pravděpodobně zabere spoustu času, Kuba spolu s Kwjetem a Tomášem z druhé party odcházejí připravit druhou stranu, Anče zatím sbíhá dolů, aby byla připravená už tradičně chytnout hozenou repku a svázat ji s lajnou. Hodit správně repku se dnes podaří celkem brzy, takže vytahuju lajnu nahoru. Nějakým zázrakem potom dokážu těch 100 m repky zamotat do totálního uzle, jehož rozmotání mi zabere notnou půlhodinku. Šikovný ruce. Den tedy strávíme ve skalách u lajny až do setmění. Se soumrakem se vracíme zpět do Riad Todra, jelikož dnes v noci odjíždíme na náš poslední výlet před odletem domů.

Poušť Erg Chebbi.

A to do pouště Erg Chebbi. Do pískových dun se chce jen Jance, Kubovi, Barče a mně, proto necháváme klukům naše bágly na pokoji a odjíždíme potom už jen nalehko s věcmi nejnutnějšími pro „přežití“ v poušti. Vyjíždíme spolu s Hamuem, který nám ochotně nabídl odvoz, někdy kolem 1:30 ráno, jelikož k poušti jsou to asi 4 hodiny cesty a chceme stihnout východ slunce.

 Na místo dorazíme s předstihem, takže máme dost času se vyškrábat přes obří duny písku někam dál od okraje pouště a najít si tak dobré místo pro pozorování zrodu nového dne. Po zhruba půlhodině chůze se uvelebujeme na duně, nakolik nám to písek až „vy víte kde“ dovolí.

Romantický okamžik prvního paprsku vycházejícího slunce kazí jen partička Španěláků, co dorazila snobácky na velbloudech a ze stovky dun v okolí si musela vybrat tutéž jako my. Ticho pouště tedy narušuje jejich smích a cvakání foťáků na selfie tyčce. Ignorujeme je a východ si užijeme i tak. Se sluncem se celá poušť rozzáří, všudypřítomný písek vypadá jak rozpuštěné zlato, je to opravdu nevšední zážitek.

Chvíli pozorujeme, jak žlutý kotouč stoupá výš a výš nad obzor, potom si trochu zablbneme, válíme v písku sudy dolů z dun jak malé děti, až je čas vrátit se za Hamuem a vydat se na zpáteční cestu do Tinghiru, odkud nám ve 12:30 jede autobus do Marakéše. 

Cesta zpět.

Na silnici se musíme vyhnout divokému dromedárovi, který má nějaká auta na salámu a pyšně si rozvážným krokem vykračuje přes cestu. Před 12. dojíždíme do města, Hamu to z pouště docela valil, tak máme ještě čas koupit si nějaké jídlo a počkat, než dorazí kluci z Todry. Poté se rozloučíme s Hamuem a nastupujeme s překvapenými výrazy do moderního klimatizovaného autobusu, kterému by leckteré české Karosy mohly jen závidět. Zastávky asi pevně stanovené nejsou, pan řidič po cestě staví, kde si ho zrovna někdo odmávne, v jedné vesničce dokonce do autobusu nastoupí starý žebrák, projde uličkou tam a zpět a jde zas ven. Ondra ho podaroval Lukášovým pomerančem, Lukáš radost neměl, starý pán jo. Taky se nám podaří být svědky jedné vášnivé marocké hádky dvou pánů středního věku, která by se málem strhla ve rvačku, nebýt pohotového zásahu řidiče a jednoho z cestujících. Jen se tiše smějeme, když se ti dva troubové štěkaj jak báby na trhu. Do Marakéše přijíždíme okolo půl 9. večer, naše letadlo do Milána letí až někdy v 6 ráno, tak si krátíme čekání zevlením po městě, utrácením posledních dirhamů za různé marocké dobroty a hraním fotbalu s šíleně kyselou mandarinkou, co rostla na okrasných stromech. Kolem 3. ráno docházíme na letiště, kde už jen čekáme na náš let.

STÁLO TO ZA TO!

Nakonec se nám tenhle africký výlet i přes některé organizační zmatky dost povedl. Pro mnohé z nás, kteří jsme ještě neměli dosud možnost vydat se mimo Evropu, to byl nový kulturní zážitek. Strávili jsme parádní dny v krásném prostředí Todry s jejími načervenalými skalami, palmovými hájky, dobrým marockým jídlem a fajn partou lidí. Maročtí obyvatelé, alespoň ti, které jsme měli možnost poznat, k nám byli vždycky velmi milí a přátelští, zajímalo je, odkud jsme a co v Todře děláme, jak dlouho lezeme a lajníme. Vždy nás zvali na tradiční přeslazený marocký mátový čaj a měli radost, když se od nás dozvěděli něco nového. Obchodníky těšilo, když s vámi mohli smlouvat o ceně, o to víc, když viděli, jak jste s jejich zbožím spokojeni, místní žebráci neprotáčeli očima, když jste jim darovali banán nebo mandarinku místo cigára nebo peněz.

Jiný SVĚT.

Žije se tu zkrátka jinak, životem tradičnějším a chudším, ale nikdo si tu na něj nestěžuje. Kdo nemá doma sporák, jde si rozdělat ohniště ven a jídlo si uvaří tam, ženy se zcela běžně obejdou bez pračky, děti si dokážou hodiny kopat s roztrhaným míčem nebo prázdnou petkou, nepotřebují tablety ani iphony. Díky tedy Africe za všechny ty super zážitky, určitě budu mluvit i za ostatní, že to rozhodně nebyla naše poslední návštěva. Níže ještě uvádím pár tipů a informací pro případné cestovatele, kteří do Maroka cestují poprvé. 

Takže brzy ahoj na dalším vejletu!

Romča, D.A. fanynka :-).

Pár TIPŮ a DOPORUČENÍ:

• Měna: marocký dirham (1dh = cca 2.6 Kč)
• Časový posun: - 1 hodina (v letních měsících -2 hodiny)
• Tradiční jídlo - tažín, tradiční nápoj - silný, hodně přeslazený mátový čaj
• Pro zapůjčení a řízení vozidel můžete být požádáni o mezinárodní řidičský průkaz (vybavení průkazu stojí 50,-Kč a průkaz platí 1 rok)
• Ubytování v Todře lze sehnat i přes booking.com, cena za noc s polopenzí se u některých hotelů pohybuje už od cca 80 dh
• O ceně zboží (většinou mimo jídlo) VŽDY SMLOUVEJTE – prodejce nastřelí cenu cca 8x vyšší, než ve skutečnosti očekává, že mu za zboží zaplatíte – vy naopak první částku nahoďte absurdně nízkou, ať pak vypadáte jako charakter, že jste ochotni cenu navýšit :)
• V Todře neseženete klasický sýr – mají jen taveňák Veselá kráva
• Nereagujte na dotazy dětí ani dospělých, zda nemáte možnost rozměnit/ vyměnit např. eura nebo zda od nich nechcete koupit nějaké drobnosti – půjdou za vámi třeba hodinu a budou vás vytrvale přesvědčovat, ať jim dáte peníze, což je mnohdy dost otravné
• Pijte výhradně BALENOU VODU, pokud chcete předejít téměř jistým střevním potížím
• Holky: není nutné chodit zahalená od hlavy až k patě, ale rozhodně je vhodné mít na hlavě třeba šátek a zbytečně neprovokovat krátkou sukní a výstřihem
• Při focení buďte opatrní, někomu se to nemusí líbit, popřípadě budou lidé čekat za fotku jich nebo jejich majetku nějaké drobné
• Pozor na nabídky marihuany od cizích lidí – velmi často je nabízejícím převlečená policie a při sebemenším náznaku zájmu z vaší strany vám pod pohrůžkou vězení napálí neskutečnou pokutu