Khan Tengri - 7 010 m n.m.

Protože žádná dobrá historka nezačíná slovy: 'To jsme tenkrát zrovna jedli salát...', i tenhle příběh začal v hospodě nad pivem. Sešli jsme s kamarády Tomem a Pavlem, ostřílenými horskými parťáky, a společně přemítali, kam se v létě vydat do hor. 'Peak Capajev,' povídá Pavel, „šesti tisícovka v Kyrgyzstánu a je z ní krásný výhled na sedmitisícovou Khan Tengri.“ „A není škoda,“ kontruju já, „se koukat na sedmitisícovku, když bychom se mohli koukat z ní?“ :-) Plán je na světě!

Pavel nakonec musí zůstat v Čechách, takže zůstáváme s Tomem dva. Cíl je jasný a teď už jen ty přípravy. Jak se tam dostat? Oslovili jsme agenturu Ak sai - http://www.ak-sai.com/en/mountaineering/Khan-Tengri a z jejich nabídky si vybrali rovnou full package - maximální servis, což doporučuju všem, kdo se na Vládce chystají. 

Výhody jsou následující:

• vyzvednou vás na letišti a dopraví do hotelu se snídaní v Biškeku (celkem 4 noci), pak i vrtulníkem do base campu a až vás to přestane bavit, tak zase zpět
• v base campu na vás čeká stan pro dva a můžete do syta využívat místní atrakce - saunu, toalety a šatnu
• výtečná strava po celou dobu pobytu v base campu
• asistenční služby místního guida a lékaře
• používání satelitního telefonu a také rádiové spojení s BC při výstupu
• využívání fixů po cestě nahoru
• vyřízení všech víz a permitů

 

No neberte to za usmrkaných 1.850,- doláčů na osobu. Jakmile jsme zaplatili agentuře, začali jsme dál rozhazovat peníze plnými hrstmi na nové boty, mačky, stany, cepíny, jídlo, vařič, spacák - vše vhodné pro použití v nejnáročnějších podmínkách. Alpská a kavkazská výbava nám již nestačí. Náš pivní sen se pomalu stával skutečností, až jednoho dne na konci července stojíme i s naší bagáží na letišti a zkoušíme stopnout letadlo směr Istanbul a dál na Biškek, což se taky povedlo.

Při příletu do Biškeku máme pocit, že to pilot posadí rovnou doprostřed pouště, ale když už jsme se smířili s tím, že letiště je tady asi takový jako v Liberci, takže větší fotbalové hřiště, přeci jen se zjevila pevná plocha, což nám zase zvedlo náladu. Na letišti už na nás čekal zástupce agentury Ak sai a zavezl nás do našeho hotelu. Ten se později ukázal jako nejzajímavější místo celého Biškeku, protože měl bazén, u kterého se po večerech scházela místní smetánka. Cítíme se tady jako V.I.P. Jinak v Biškeku není zajímavého v podstatě vůbec nic. Pouze hlavní silnice a podél ní chodníky s krámkama různých zaměření. Cen​trum nebo náměstí, památky či cokoliv podobného jsme prostě nenašli, což ostatně u města, kterýmu není ještě ani stopadesát let, není nic divnýho. Ale kvůli tomu tady stejně nejsme.

Druhý den ráno vyrážíme do Karkary na vrtulník, co nás dopraví do BC. Po zhruba osmi hodinách cesty jsme tam a užíváme místního luxusu, jako je jídelní jurta a dvě kadibudky poblíž. Levá kadibudka má polstrované prkénko a nápis "women", v té pravé zeje hnusná díra a nese nápis "men". Kupodivu všichni chlapi v Karkaře byli při návštěvě kadibudky rázem women. :-) A po noci a ranních zmatečných informacích typu - "letíte za dvacet minut" a "letíte za dvě hodiny" - jsme konečně v mašině, což je vrtulník Mi-17, spolu s pár alpinisty a řadou turistů, kteří si letí pouze vyfotit tu nádheru v Base campu.

Piloti vrtulníku, což jsou většinou armádní veteráni, mají náš nejhlubší obdiv. To co dělají v obrovských nadmořských výškách je úctyhodný. Přelétáme 4 500 m.n.m vysoký sedlo, což je vstupní brána do srdce Ťan Šanu, a valíme dál nad zdánlivě nekonečným gigantickým ledovcem, který v nás vzbuzuje ohromení, úžas, úctu a strach. Tušili jsme, že to tady bude velké, ale skutečnost okolo naše sny strčila do kapsy.

Konečně dorážíme do bejzu, postaveného v 4 000 m. n. m. výjimečně hned pod Peak Pobedou, který se v pozadí zatím skrývá v mracích. Máme totiž 70. výročí od konce 2. světové války a Pobeda Peak znamená "štít vítězství", takže tento rok byl base camp posunut až přímo pod něj. To je pro nás dost nemilá věc, protože nás kvůli tomu čeká neplánovaný trek o délce zhruba 12 km po nejtěžším ledovci, jaký jsme kdy šli, jen abychom se dostali pod tu "naši" horu. Ta, jako by věděla, že na ni myslíme, se právě klube z mraků. Náš cíl, Khan Tengri - Vládce nebes - 7 010 m. n. m. Gigant, který tvoří všemi čtyřmi strmými stranami dokonalou pyramidu, je mnohými považován rovněž za nejkrásnější horu světa a je rovněž nejsevernější​m sedmitisícový​m vrcholem.

Tak toužíme stát na jejím vrcholu, že hrubě podceňujeme aklimatizaci a už po 23 hodinách v bejzu (obvyklé je vyrážet po cca 80 - 96 hodinách) vyrážíme na cestu. Cesta přes ledovec nás ničí, bágly jsou strašně těžké a pro neaklimatizov​ané tělo je pohyb tady vyčerpávající​. To, co v Alpách zvládáme s přehledem, je tady rázem problém. Cesta se zdá být nekonečnou a my si ji ještě prodlužujeme blouděním, je tu zapotřebí přeskočit 4 řeky, ale trhliny se neustále mění a stálá cesta neexistuje, tento ledovec prostě nikdy nejdete stejně. Giganti všude okolo na nás působí temným dojmem, neustále padání sněžných i kamenných lavin působí až depresivně.​ Permanentně se měnícímu a praskajícímu ledovci ve spodní části předchází obdobně dlouhá horní část po ledovci zasypaném sutí, kde člověk v jednom kuse leze nahoru a dolů, aby ve výsledku nastoupal ubohých 100 výškových metrů. Po 4 a půl hodinách konečně dorážíme do C1 pod obrovskými stěnami Peak Chapajeva a Khan Tengri, z kamenů si stavíme podlážku a na ní stan. Pak padáme do komatu.

V půl jedné ráno vstáváme a ve 2 hodiny vyrážíme do C2, kam se ale bohužel nedohrabeme, protože naše extrémně těžké batohy a chybějící aklimatizac​e způsobují, že na 5 000 m. n. m. Tomáš hlásí konečnou, nemůže dál, a tak se po pěti minutách přemýšlení vracíme zpět do C1. Naše rychlost se od výšky cca 4 800 m. n. m. několikanásob​ně zpomalila a posle​dních 50 výškových metrů jsme stoupali asi půl hodiny, takže je nám nad slunce jasnější, že smrtící hrdlo láhve - Bottle Neck, kam skoro bez ustání sjíždějí laviny z kolmých​ stěn Chapajeva a Khan Tengri, nemůžeme projít včas. Což je jen mezi čtvrtou až osmou hodinou ranní, pokud chce člověk minimalizovat​ riziko. Otočka je tak jediný řešení. Sotva​ motáme nohama a vracíme se zpět, bylo nám jasně vysvětleno, že bez aklimatizace to nepůjde, naše ega dostala ránu rovnající se střele z kanonu.

Po návratu do stanu v C1 odpadám já, sestup byl pro mě zničující, hlava mě začala silně bolet a následně spíme s drobnými přestávkami asi 30 hodin. Ráno nás kontrolují skupiny, které se vracejí z C2 a C3 kvůli výraznýmu zhoršení počasí. Ti, kteří tak neučinili, se ocitli v nezávidění hodné situaci. Následující 4 dny museli přečkat sněžnou bouři ve výšce mezi 5 300 m. n. m. a 5 800 m. n. m., odkud poté se štěstím v malém okně utekli jako zpráskaní psi.

Dny plynou a my zůstáváme kvůli počasí v base campu. Vládce nebes nepouští a často myslíme na lidi, kteří uvízli nahoře a bojují teď stále mezi kempy 2 a 3. Ten, kdo měl v plánu Peak Pobedu, nevytáhl nohy z bejzu už tuplem. Čtvrtého dne je Khan Tengri stále ztracena v mracích, ale družiny uvězněné nahoře to riskly a naštěstí bez újmy proběhly Bottle Neckem dolů.

Po pár dalších dnech nás už nebaví jen hrát karty a koukat dokola na jediné dva filmy, které máme na mobilu s sebou (Expendables 2 a Nepřemožiteln​ý 3), takže se bavíme vymýšlením pěti denní akce zakončené výstupem na vrchol. C1, C2, touch C3, zpět C2, C3, vrchol - takový je náš plán již bez aklimatizační​ho návratu, prostě na to není čas. Počasí má být na další dva dny lepší, předpověď dále je sice špatná, ale nedbáme jí, beztak jí lze věřit jen na půl. Jsme unaveni věčným ležením ve stanu. Prostě půjdeme a vylezeme na ten vrchol, nebo tomu alespoň rozhodně věříme. Poslední den před startem svítí slunce, čekáme, až spadá za dny sněžení usazený sníh. Náš iranský kamarád Smko, zkušený horal, který má za sebou i několik osmitisícovek,​ zpívá písně. Všichni jsme přitom otočeni směrem k Vládci, zítra vyrážíme společně a máme společný cíl. Atmosfér​a je až magická. Sníh opadal.

Vyrážíme! Cesta je tentokrát vydupaná od skupin, co to riskly již o den dříve, samozřejmě vede zase úplně jinudy. Khan Tengri se tváří vlídně. Stále jsme fascinováni nekonečnými ledovci a gigantickými horami, vše je tu tak obrovské, Alpy se proti tomu najednou zdají jako trpaslíci. Po nechutné cestě jsme znovu v C1, zvládli jsme jí ale o moc lépe než minule. Přespíme a hodně časně vyrážíme dál mezi monstrózní séraky.

Děláme ovšem fatální chybu z nedostatku zkušeností s takto velkými horami, takže naše jídlo na 5 dní tvoří konzervy, rýže, těstoviny, máme sebou i vařečku, struhadlo a pepřenku! Jednou Toma zabiju, protože jeho bágl (a já to na něj klidně prásknu) jsem táhnul já..:-)​ Takže bágly máme strašně těžký (cca 28kg), naprosto nemožný pro výstupy v takovýchto výškách. Teď už víme, že jídlo má být řešeno instatními sáčky, trpěli jsme iluzí, že pokud se to vejde do batohu, tak to dokážeme unést. Tak jako v Alpách... Sice jsme to dokázali, ale vyčerpání bylo obrovský, co krok, to odpočinek, síla dochází, i když kemp dva se blíží.

Po hodinách výstupu konečně vcházíme do Bottle Necku. Po cestě jsme překonali mnoho nekonečných trhlin, některé z nich jsou jištěný fixními lany. Jejich bezednost a obrovitost vyvolávají strach. Stoupáme dál společně s našimi iránskými přáteli, kteří se nás kolegiálně drží. Bottle Neck nás naštěstí propustil bez problému a konečně ho máme za sebou, nicméně cesta přes něj probíhala po čerstvě spadaný obrovský lavině, což bylo fyzicky i psychicky velmi náročný. Ještě nás čeká pár výlezů a zase slezů, závěrečný výšvih, překonání největší ledovcové trhliny mého života za pomoci fixního lana (zasekl jsem se, přiznávám) a výstup do C2. Náhle se Khan Tengri osměluje a já můžu počítat kameny na vrcholu, zdá se teď tak blízko, a v ten moment věřím, že to opravdu dokážeme. Bohužel po chvíli je opět všechno jinak a padá mlha. Docházíme do C2, za sněžení stavíme stan a usínáme jen proto, aby nás o hodinu později zbudilo nesnesitelný vedro. Měli jsme pocit, jako bychom byli ve skleníku v botanický, a o dvě hodiny později začalo sněžit (cca 13:00) a sněžilo a sněžilo a sněžilo a sněžilo a sněžit nepřestalo. Bylo zjevné, že tentokrát ta předpověď místnímu Zákopčaníkovi vychází do puntíku, což by znamenalo dalších 5 dní sypání ještě mnohem těžšího kalibru. Ještě běhe​m večera se v C2 objevují lidi z C3, všichni připraveni na ranní únik. Nedá se nic dělat, ani tentokrát nás Vládce nahoru nepustí.

Ráno v dvouhodinovém lavinovém okně prcháme dolů. Slaňujeme a pak znovu přecházíme lavinu z minulého dne. Dnes je již celá zasypaná novým sněhem. Co chvíli naše oči zabloudí na kritický místo pod zlými stržemi Peak Chapajeva. Spadne další, nespadne? Za chvilku už budeme z Bottle Necku venku a pak ještě co nejrychleji proletět zbytek, nebezpečí hrozí po téměř celé cestě až do C1. Konečně jsme pryč z nejnebezpečně​jších pasáží. O půl hodiny později slyšíme zabijácký skřípot a všichni se otáčíme, přímo do cesty za námi se řítí gigantická lavina s kameny o průměru tak 6 m. Moc pak nemluvíme. Uvědomuju si, stejně jako ostatní, že být o půl hodiny pomalejší, nepsal bych teď tyto řádky.

Předpověď na další dny je špatná a je jasné, že už nemůžeme stihnout vyjít na vrchol, i kdyby se náhodou udělalo po pěti dnech hezky, neměli bychom na to čas. Náš let nepočká a my beztak nemáme aklimatizaci z C3 a nemohli bychom podniknout třídenní výstup. Tu kamennou lavin​u bereme jako znamení, že letos nás Khan Tengri na vrcholu nechce a my tu horu prostě poslechneme. Rozhodujeme se vrátit zpět do Karkary a zbylé dny strávit chozením po "malých" třítisícových​ kopcích. Khan Tengri se opět schovává v mlhách a je jasné, že nahoře stále sněží. Úprk byl jediný rozumný způsob řešení, říkáme si u večeře v jídelním stanu, když tu najednou slyšíme zvuk, jakoby praskala země, celé osazenstvo jídelního stanu a kempu vybíhá ven, abychom společně sledovali, jak se z protější stěny spouští lavina, jakou člověk doposud znal jen z přírodopisnýc​h dokumentů. Dopadá na ledovec, po kterém jsme chodili a zdánlivě nemá konce, síla jejího sněžného oblaku je tak obrovská, že zasahuje C1, který je na cca 1 km od laviny vzdálen. Celá C1 se ocitá v oblaku sněhu a půlka obrovského ledovce jakoby zmizela. Je definitivně rozhodnuto, letos prostě ne, nechceme tady umřít.

Čas opustit toto ledové peklo, ale věřte nebo ne, člověk si to tady opravdu strašně zamiloval a my se na Chan Tengri chceme do třech let vrátit. Zkušenější, lépe vybavení a hlavně tentokrát už ne jižní, ale severní stranou, která je sice lezecky náročnější, nicméně laviny zde obvykle nepadají. Do Bottle Necku mě už nikdo nedostane, ostatně jako většinu lidí, která si to kdy zkusí. Ale zkušenost to teda byla neuvěřitelná.​

Loučíme se s Dimitrivem - vůdcem kempu - a čekání na vrtulník, který nakonec nabral víc jak hodinu a půl zpoždění, si krátíme poslechem rozhovoru mezi jedním němekým lezcem: "Helicopter has 4 minutes delay." a jeho americkým kolegou: "Dude, you are in Kyrgyzstan in the base camp, this is not Munich train station." :-D​ Dmitriv byl vůbec řízek, měl být rádcem pro horolezce, ale místo toho pořád jen něco plácal, nicméně jeho "good night, good luck, next connection in 6 a.m." apod. do vysílačky bylo ve stěně vždy strašně povzbuzující.​ To že víte, že o vás někdo ví. :-)

Vrtulník pro nás po cca dvou hodinách nakonec přiletěl a odvezl nás do Karkary. Trekujeme na kopcích okolo, ale o tom napíšu třeba zase příště.

Byla to pecka, Tome, díky ti. Dobrodružství​ to bylo jako vždy, teď dáme ještě jiné hory a věřím za 3 roky se Vládci pokloníme osobně znovu a tentok​rát doufám, že nás pustí. :-) Už takhle nám dal ale zkušenosti a zážitky k nezaplacení..​:-)

Z vyprávění kamaráda Pavla M. pro Direct zkrátil Martin M.

P.S.: Díky kamarádům z Directu za super oblečení. Skvěle se osvědčil jak komplet Devil Alpine, který používám už několik let, tak skvělá zateplovací bunda Flake. V base campu a treky kolem Karkary jsem nesundal neskutečně pohodlný kalhoty Cruise.

P.P.S.: Kamarád Smko a jeho kolegové - iránská horská mašinérie - nakonec dosáhli vrcholu na čtvrtý pokus a Smko dal finální hřeben za 5:30! Vůdci to chodí za 9 hodin, takže klobouk dolů. Chlapci to mají ale jinak, jejich prací je lízt po místních horách, mohou si zde zůstat, jak dlouho chtějí a mají to placeno. Takže nespěchají, mají skvělou aklimatizaci a čekají na své okno, které dostali v době, kdy my už byli v Karkaře. Stejně bychom s nimi vystoupat nemohli, kluci strávili v těchto výškách téměř dva měsíce a jejich aklimatizace jim dovoluje třídenní výstup. My bychom jen riskovali výškovou nemoc a další problémy. Peak Pobeda ale nepustil ani je, ten je prostě ještě o něčem jiném. :-)