Třeba pro vás bude tento článek motivací uvědomit si, že život běží strašně rychle a byla by škoda nechat ho protéct jen mezi prací, gaučem a televizí. Že čas od času stojí za to zažít něco dobrodružnějšího. Něco, na co člověk ještě dlouho vzpomíná a co mu dobije baterky.
Jmenuji se Jiří a jsem padesátník. Mám normální práci, rodinu a běžné starosti jako většina lidí. Jen mě odmala lákají místa, kam moc běžných lidí nechodí. Hory. Ideálně takové, kde člověk není součástí davu, připravená fixní lana ani komfort velkých expedic. Kde je výstup hlavně o tom, co umí, vydrží a zvládne sám. Pocházím z malého města na severu Čech. Výhodou je, že je obklopené kopci, lesy a skalami. Dá se tu sportovat v létě i v zimě a přírodu máte prakticky za domem. A právě na skalách to celé začalo. Ke skalnímu lezení jsem se dostal asi v šestnácti letech a úplně mě pohltilo. Jak už to ale bývá, po nějaké době mi skály přestaly stačit. Začal jsem hledat vyšší a větší výzvy. Nejprve přišly Vysoké Tatry, potom Alpy a Dolomity. Později zimní výstupy a mixové lezení. A někde tam jsem pochopil, že chci vidět víc. Jít výš a dál.
První velká expedice přišla v roce 2008. Shodou okolností jsem tehdy pracovně pobýval v USA, a tak padlo možná trochu bláznivé rozhodnutí — zkusit rovnou nejvyšší horu Severní Ameriky, Denali
Dodnes si pamatuji ten pocit, když vás malé letadlo vysadí na ledovci uprostřed absolutní divočiny a víte, že jste na další dva týdny odkázaní sami na sebe. Nad vámi obrovská hora, kolem jen led, ticho a nekonečný prostor.
Denali člověku rychle připomene, jak malý vlastně je. Patnáct mil stoupání ze základního tábora až na vrchol, mráz, tahání saní a hlavně nedostatek kyslíku. Kvůli poloze hory odpovídají podmínky na vrcholu spíš sedmitisícovce v Himálaji. První pokus o vrchol se nepovedl. Hora nás otočila a museli jsme sestoupit zpět do předsunutého tábora. Ale na druhý pokus jsme se nahoru přece jen doplazili.
A ten pocit? Stáli jsme tam tři kamarádi na nejvyšší hoře Severní Ameriky a věděli jsme, že na to člověk nikdy nezapomene.
Po Denali přišly další hory. Některé vyšší, některé techničtější, jiné krásné hlavně atmosférou. Člověk postupně zjistí, že ho vlastně ani tolik neláká samotný vrchol. Mnohem silnější je cesta k němu. Lidé, prostředí, kultura. Únava, radost i drobné průšvihy, které člověka v danou chvíli štvou, ale po návratu na ně vzpomíná nejradši.
Peru, Argentina, Kyrgyzstán, znovu Alpy…
A letos na jaře jsme se s kamarádem Honzou konečně rozhodli vyrazit do Nepálu. Dlouholetý sen — vidět Mekku vysokohorského lezení na vlastní oči. Plán byl jednoduchý. Projít oblast Khumbu přes Namche Bazaar, sedlo Renjo La do Gokya a podle podmínek zkusit výstup na Cholatse. Pokud zbyde čas, přejít ještě sedlo Cho La a podívat se do Everest Base Campu.
Dobrodružství začalo ještě před odletem. Několik dní před cestou nám aerolinky kvůli situaci na Blízkém východě zrušily původní let z Prahy. Následovalo nekonečné volání na infolinky, hledání náhradních spojů a zjišťování, jestli vůbec odletíme. Den před cestou jsme si s Honzou napsali jen stručné: „GO“ i když jsme vůbec nevěděli, zda odletíme a měli zrušený zpáteční let.
A tak mě ve tři ráno vyzvedává Honza a vyrážíme směr Praha a Vídeň. Ani pořádně nevíme, jestli se dostaneme zpátky domů, ale sedíme v letadle směr Sharjah a následně Káthmándú.
Po přestupu v Sharjah nás před odletem do Nepálu v letadle překvapila hlasitá modlitba k Alláhovi - „Allah akbar….“. S Honzou jsme se na sebe trochu nervózně podívali, ale modlitba evidentně zabrala — ráno jsme bezpečně přistáli.
Káthmándú člověka pohltí okamžitě.
Směs prachu, chaosu, klaksonů, vůní, lidí a elektrických kabelů zamotaných snad úplně všude. Všechno působí, jako by se to mělo každou chvíli rozpadnout, a přesto to nějak funguje. Bydleli jsme ve čtvrti Thamel. Nekonečné ulice plné outdoorových obchodů, prodejců cetek, restaurací, směnáren a trekkingových agentur. Vedle turistů z celého světa motorky, rikši a občas někdo, kdo vám polohlasem nabízí přenosné šachy a hned po té hašiš.
Další ráno nás čekal let do legendární Lukly, údajně nejnebezpečnějšího letiště na světě.
Letiště v Káthmándú připomíná spíš autobusové nádraží po menší katastrofě. Fronty neexistují, lidé se mačkají u přepážek a nikdo pořádně neví, kam si stoupnout. Když ale všechno dobře dopadne, nakonec nastoupíte do malého vrtulového letadla z českých Kunovic a za chvíli už letíte mezi horami. Přistání v Lukle je přesně takové, jak člověk čeká — krátké, prudké a trochu absurdní. Dráha do kopce končící zdí. Pilot přistane, zabrzdí, otočí letadlo a je hotovo. Pro místní rutina, pro turistu zážitek na celý život.
A tím začíná skutečné dobrodružství.
Kamenné cesty, visuté mosty, stúpy, modlitební praporky, oslí karavany a nekonečný proud lidí. Nosiči nesou náklady větší než oni sami, nad hlavou létají vrtulníky a z bluetooth reproduktorů na jejich nákladech hrají nepálské hity. Člověk si rychle uvědomí, že Himálaj není jen romantické ticho z instagramových fotek. Je to živý, hlučný a trochu chaotický svět, který jede podle turistů, horolezců.
Namche Bazaar je první místo, kde opravdu pocítíte, že jste v Himálaji. Vesnice nalepená ve strmém svahu ve výšce okolo tří a půl tisíce metrů působí jako horské mraveniště. Kavárny, pekárny, outdoorové obchody a nad tím vším obrovské hory tyčící se do výšek o 3-4 km výše. V Namche jsme měli aklimatizační den, a tak jsme ráno vyrazili nalehko k Everest View Hotelu. Člověk funí do kopce jako stará lokomotiva, ale odměna stojí za to.
Najednou před vámi leží hluboké údolí po jehož stranách stojí Everest, Lhotse a Ama Dablam.
Zatímco většina turistů ještě spala, my seděli téměř sami na terase hotelu a pili čaj s jedním z nejkrásnějších horských výhledů planety. Další den jsme pokračovali směrem k sedlu Renjo La. Čím výš jsme stoupali, tím víc mizely stromy a přibývalo kamene, větru a sněhu. Ve výšce nad pět tisíc metrů člověk nebojuje s nohama, ale hlavně s plícemi. Při výstupu nám nasněžilo asi patnáct centimetrů nového sněhu, takže i guide hledal cestu. Ještě že jsme měli aplikaci Mapy.com. Poslední stovku výškových metrů jsme šli stylem: krok — dva nádechy.
Když jsme konečně stáli nahoře v sedle ve výšce přes 5300 metrů, byli jsme hlavně rádi, že jsme tam. Pod námi leželo tyrkysové jezero Gokyo, ale okolní vrcholy schovávala oblačnost. V Gokyu jsme nakonec zůstali dvě noci. Venku sněžilo a nám to vlastně vůbec nevadilo. Seděli jsme v lodgii, pili litry čaje, jedli dal bhat a bavili se s lidmi z celého světa. Američané, Němci, Indové, Australané… V Himálaji během pár hodin poznáte lidi, které byste jinak nikdy nepotkali.
Lodge, co to vlastně je?
Kamenné přízemní domy označené nápisem někdy trochu zkomoleným. Pokoj většinou připomíná dřevěnou krabici, kde je asi stejně teplo jako venku. V pokoji jsou dvě palandy s dekou, pod kteoru byste bez vlastního spacího pytle umrzli a jeden max dva věšáky na věci. Jinak vůbec nic. Kolikrát v pokoji není ani zásuvka. Celá budova není napojena na rozvod elektřiny. Vše jede na solární panely a baterie. Toaleta bývá zážitek pro silnější povahy a za teplou sprchu, wifi nebo nabití telefonu se platí zvlášť. Přesto mají ta místa neuvěřitelné kouzlo. Výzdoba jídelny se odvíjí od majitele. Pokud je budhista, poznáte to. přes den v lodgi , ať na pokoji nebo v jídelně mrznete. Večer majitel/ka zatáhne závěsy a rozpálí kamna umístěná uprostřed jídelny pomocí jačího trusu. Hosté se posadí kolem kamen ,jako by to byl táborový oheň a vedou se řeči.
Počasí se nakonec umoudřilo a my vyrazili do base campu pod Cholatse.
Hora vysoká 6440 metrů vypadá z dálky jako obrovská kamenná ploutev. Po chvíli dorazili kuchaři, koně se zavazadly i lezecký materiál. Tedy skoro všechen. Jeden pytel s naším vybavením samozřejmě chyběl. Nepál člověku čas od času připomene, že plánování je spíš orientační disciplína. Nakonec nám ale bag druhý den přiletěl vrtulníkem i s pivem a vajíčky, coby odpustek.
Samotný výstup byl tvrdší, než jsme čekali. Výška, hluboký sníh, pomalý postup a ledové pasáže, kde jsme raději jistili po vlastním. Člověk se plahočí metr po metru, funí, nadává a přemýšlí, proč to vlastně dělá. Pak ale zvedne hlavu a kolem jsou jen ledovce, hřebeny a absolutní ticho.
Na kopci jsme byli úplně sami. První výškový tábor jsme postavili na malé plošině s nádherným výhledem. Druhý den následovala nejtěžší část — plotna a strmý mixový terén. Místy jsme museli přecejen věřit starým fixům a doufat, že nahoře opravdu drží. Podařilo se nám dolézt na konec skalního úseku ( asi celkem 7 lanových délek). Nakonec jsme našli miniaturní místo na druhý tábor přímo na hřebeni. Plocha sotva na stan. Připadali jsme si jako v orlím hnízdě.
Další den měl být vrcholový. Jenže po třech hodinách lezení jsme zjistili, že jsme příliš pomalí, unavení a bez rezervy času, plynu i sil. Ve výšce téměř šesti tisíc metrů jsme si museli přiznat, že tentokrát vrchol nebude. A vlastně nás to ani moc nemrzelo. Člověk už nepotřebuje za každou cenu stát na vrcholu, aby měl pocit, že cesta měla smysl. Ještě ten den jsme sestoupili zpět do base campu, kde na nás čekalo pivo. V tu chvíli to bylo asi nejlepší pivo života.
Další dny jsme přešli sedlo Cho La (5400mnm) a dostali se na hlavní trasu k Everest Base Campu. Tam už byl Nepál trochu jiný. Více lidí, více hluku, více vrtulníků a občas pocit horského lunaparku. Přesto má EBC zvláštní atmosféru. Barevné expediční stany, ledovec a nad tím vším obrovská severní stěna Nuptse. Ještě před návratem zpět do civilizace jsme ve 4h ráno vyrazili na Kala Pattar pozorovat východ slunce. Člověk
mrzne a sotva se hýbe, ale pak první paprsky osvítí Ama Dablam a okolní vrcholy a vy víte, že přesně kvůli těmhle chvílím sem lidé jezdí. Cestou dolů z EBC se krajina postupně měnila. Přibyly stromy, tráva, kyslík i chuť na pivo. V Tengboche jsme navštívili krásný klášter a po několika dnech se vrátili zpět do Lukly.
Návrat do Káthmándú byl zvláštní. Po týdnech v horách působilo město ještě chaotičtěji než předtím.
Protože jsme díky rychlejšímu sestupu získali pár dní navíc, prošli jsme buddhistické stúpy, hinduistické chrámy i slavný Pashupatinath, kde se na březích řeky spalují mrtví. Místo silné, syrové a úplně jiné, než na co je Evropan zvyklý.
A večery? Ty jsme trávili na pivu a smaženém sýru v české hospodě v Thamelu ( doporučuji). Přesně to je Nepál. Nejdřív sledujete buddhistické mnichy a pomíjivost života, o chvíli později sháníte tatarku. Možná právě proto mě ta země baví. Není dokonalá. Je hlučná, chaotická, občas špinavá a únavná. Ale zároveň neuvěřitelně živá, lidská a opravdová. A hlavně člověku připomene jednu důležitou věc: Na podobné cesty nemusíte být profesionální horolezec ani člověk, který tráví každý volný den na horách. Jasně, nějaká fyzička je potřeba. Ale mnohem důležitější je chuť zvednout se z gauče a prostě vyrazit. Spousta lidí čeká na „až jednou“. Až bude víc času. Víc peněz. Lepší forma. Lepší období. Jenže ono to „jednou“ někdy nepřijde.
A přitom často stačí koupit letenku a udělat první krok.
Držím vám palce, ať se rozhodnete.
Jirka
