Höllental a mé poprvé

Ačkoliv může být nadpis lehce matoucí, následující řádky jsou o lezení. Doufám, že nejste zklamaní :-).

Vlevo dole je tábořiště.

K lezení jsem se dostal před 5 lety a letos jsem si konečne splnil jeden z dalších lezeckých, řekněme plánů, cílů nebo snů? Zkrátka na vícedélky jsem se chystal už nejednu sezónu a na konci července tohoto roku (2015) jsem se za „nimi“ vydal. Do Rakouska. Do Höllentalu.

Nějakou dobu jsem zjišťoval, kam se za vícedélkovým lezením vydat. Nakonec jsem se rozhodl pro Höllental, který mi doporučilo mnoho známých. O Höllentalu je všude spoustu článků. Je to celkem profláklé místo, čemuž se vůbec nedivím.

Stručná fakta, pokud byste někdo o Höllentalu ještě neslyšel. Je to údolí obklopené kolmými vápencovými stěnami. Vzdálené asi 70 km JZ od Vídně. Od nás je to zhruba 500 km, takže dobře dostupná oblast. Lezení je výborně zajištěno, vystačíte s preskama. V obci Kaiserbrunn je lezecké tábořiště, které je zdarma. Jeho součástí je zdroj pitné vody a wc. Tábořištěm protéká řeka Schwarza. Nádherná horská řeka s průzračnou vodnou, ve které se dá bez problému koupat.

Budka s wc a pitnou vodou.

No a jaké teda mé poprvé na vícedélkách bylo?

I přesto, že jsem byl varován, že tábořiště v Kaiserbrunnu bývá často plné a o víkendu je to nejhorší. Dorazili jsme k němu v pátek v 11 hodin večer. Vlastně do Kaiserbrunnu jsme dorazili už asi o 3 hodiny dříve, ukázalo se však, že jich je v Rakousku víc a tak jsme celou dobu jeli podle navigace na špatný Kaiserbrunn. Naštěstí tyhle dva byly poměrně blízko od sebe. Tábořiště bylo na první pohled úplně plné, ale podařilo se nám najít snad poslední volná místa. Měli jsme jen jednu čelovku (tu mojí) na 4 lidi. Takže jsme stavěli stany skoro za tmy. Za silného větru. A na kamenech, protože celé tábořiště je kamenité. Do toho trocha deště. Lehce dramatická atmosféra. Kamarád při stavění roztrhl stan přímo ve špičce, což si vyžádalo menší opravu. A pokračoval dál...když jsme se sešli všichni v jednom stanu, abychom oslavili náš příjezd, tak odhodil plechovku piva na podlahu stanu. Jak jsem již říkal, v kempu byly dost ostré kameny. Plechovka se propíchla a dostali jsme slušnou pivní sprchu. Bylo to jako z nějaké běčkové komedie.

Ráno mi začalo docházet, že tohle bude určitě super týden. Obklopený ze všech stran skalama. Po probuzení skočit do řeky. Byla studená, ale dalo se to zvládnout. Pak vydatná snídaně, nikdo nikam nespěchá. Znáte to. My jsme rozhodně neměli kam spěchat, protože nám moc nevycházelo počasí. Celým týdnem nás provázel déšť. Každý den minimálně hodinu pršelo. I tak jsme toho zvládli vylízt poměrně dost.

První den jsme se vydali do oblasti Stadelwand, přístup asi 20 minut chůze z parkoviště přímo u silnice. Trochu do kopce, ale tak už to bývá. Na seznámení se s místním vápnem jsme vybrali pár jednodýlek. Všechny kolem 20 metrů dlouhé a hned vedle sebe, takže během krátké chvíle jsme za sebou měli 3 cesty: Grasharfe 6+, Verdonplatterl 7- a Föhnsturm 7+/8-. Pak jsme konečně nalezli do mé první vícedélky v životě. Chtěl jsem začít něčím lehčím, tak výběr padl na cestu Stadelwandplatte 5-. Cesta měla 125 metrů a nebylo to úplně to, v co jsem doufal. Nebyla skoro vůbec exponovaná. Bylo v ní hodně „chodících“ pasáží a měl jsem pocit, že jistit se je ztráta času a že by se to dalo jít v pohorách. Moje spolulezkyně z ní neměla takový špatný pocit, takže to zas tak strašné nebylo.

Kaiserbrunner Turmstein – nepřehlédnutelná skála tyčící se přímo nad kempem. Tam jsme se vydali druhý den. Měli jsme vybranou cestu Westside Story 6-. V průvodci značená velkou hvězdou, takže ta nejhezčí cesta. Takhle jsem si to představoval. Vyrazit pěšky, se vším co potřebuju. Stoupat ke skále, dojít k jejímu úpatí a začít lízt. Nakonec stanout na vrcholu.

Naproti tábořišti, za kapličkou je louka. Na její pravé straně začíná lesní pěšinka, po které se zhruba 25 minut prudce stoupá k úpatí skály. Nástup k cestě jsme museli chvilku hledat, tím si projde asi každý, když je v dané oblasti poprvé.

Nevěděl jsem, jestli se pak dolů slaní a nebo sejde, tak jsem pro jistotu lezl s batohem, ve kterém jsem měl boty, vodu a nějakou tyčku. Na to, že cesta měla 50 metrů jsem situaci rozhodně nepodcenil. Teď zpětně mi to připadá docela vtipný. Ale je dobré mít respekt. Batoh jsem nepotřeboval, dolů se slanilo za takovou vzrostlou borovičku.

Mr. "Baťůžek" :-D

Cesta Westside Story je jen 50 metrů dlouhá, což z ní nedělá zrovna klasickou vícedélku, ale i tak to pro mě byl asi nejhezčí lezecký zážitek celého týdne. Byl to náš druhý den, od rána pršelo, ani jsem nedoufal, že polezeme. Po dešti se neuvěřitelně vyčasilo a bylo z toho ještě krásné slunečné odpoledne. Vzduch a prostor všude kolem mě. Nádherná scenérie kolem. Výhled do celého údolí. Horský vánek. Tohle všechno cesta nabízí, i přesto, že je pouze 50 m dlouhá. On už samotný Turmstein je vysoko nad údolím, takže jsem měl pocit, že lezu nějaký big wall=).

Cesta má logickou linii, takže se v ní prakticky nedá zabloudit. Celou dobu kopírujete směr výrazné spáry, která protíná celou stěnu. Díky tomu jsou v cestě zajímavé kroky. Lezete spárou na sokola, nebo jí musíte nabrat na spoďáka, občas vezmete chyt kousek od ní a leze se stěnou. Celkově má cesta takový sportovní charakter. Mě se podařilo přehlídnout štand a cestu jsem vylezl vkuse. To bych možná doporučil i ostatním. Jde to úplně v pohodě. Stačilo mi 60m lano. Cesta má poměrně přímý směr, takže lano nikde nedrhlo a ušetříte spoustu času. Jen je potřeba mít dost presek. Já měl presky jen na půlku a tak jsem musel v horní polovině cesty vynechávat nýty. Ale je jich tam tolik, že to bylo pořád v pohodě. Na vrcholu Turmsteinu můžete nějaký čas pobýt. Užít si krásný výhled do údolí. Vidíte tábořiště, jak je malé. Já jsem si vychutnával pocit, který jsem si od tohoto lezeckého výletu sliboval. Vedle cesty Westside Story (nalevo od ní) je další moc hezká cesta. Runa Runa 8-, taky na dvě dýlky. První dýlka je za 6+ a druhá za 8-. Vylezli jsme jen její první dýlku. Do 8- se nám nechtělo.

Když jsme v pátek večer dorazili do tábořiště. Byl tam stan na stanu, že se nedalo skoro ani projít. To byl začátek víkendu. Po něm začalo tábořiště řídnout a v průběhu týdne bylo skoro prázdné.

Celé údolí Höllentalu je dost rozlehlé a má spoustu sektorů. Vybírali jsme si hlavně ty s nejlepším přístupem a ty, které byly nejblíž kempu. Celý týden nás provázel déšť, který nám umožnil lízt vlastně jen půlku dne, většinou odpoledne. Třetí den jsme zamířili do oblasti Blechmauer, konkrétně do sektoru Linker Wandtel. Přístup byl velmi snadný a rychlý. Pár kilometrů nad kempem je tunel. U něho parkoviště. Od tunelu je značená turistická stezka. Na 1. rozcestí doprava a po dlouhých železných schodech dál podél skály. Je to dlouhý skalní masiv rozdělený do několika sektorů. My jsme vybrali cestu King Kong Koarl 6+, 170m. „Konečně“, říkal jsem si. Vícedélka co splnila mé představy do puntíku. Westside Story byla skvělá, ale vícedélka vylezená v kuse? Jen 50 metrů? To „K.K.K.“ měl dýlek 6. Až na první „nástupovou“ dýlku byly všechny lezecky zajímavé. Opět takového sportovního charakteru. Bohužel kvůli dešti jsme se k cestě dostali až v pozdním odpoledni a přes svou nezkušenost s vícedélkama jsem si neuvědomil, že nám to zabere spoustu času. To dolézaní k sobě, měnění matroše a ty další věci specifické pro vícedélkové lezení fakt trvaj dlouho. Začalo se nenápadně stmívat a já si uvědomil, že jsem do cesty nevzal čelovku, ani telefon a že kdyby se něco stalo, jsem naprosto nepřipravený.  Věděli jsme, že se dolů slaňuje, takže jsem s sebou nebral batoh, ve kterém jsem samozřejmě telefon a čelovku měl. Vrchol byl už na dosah, takže jsme cestu chtěli dolézt. Bylo šero a odehrával se souboj s časem, do kterého se přidalo ještě počasí. Začalo pršet. Zbývala poslední dýlka a já ji prostě chtěl za každou cenu dát. Lezl jsem v dešti dál. Vápno postupně vlhlo, ale vylezl jsem to celkem bez problémů. Spolulezkyně bohužel vrcholu nedosáhla, ale znáte přece ten vtip...? ;-). A čekalo nás slanění dolů. Toho jsem se bál. Nebyl to žádný slabý deštík, takže jsme byli po chvilce úplně mokrý. Slunce zapadlo, ochladilo se. A my jsme v prudkém dešti slaňovali 6 dýlek dolů k batohu, kde jsme měli alespoň záložní oblečení. V téhle situaci jsem nejvíc oceňoval náš přístup. Nikdo si neztěžoval, nebrečel nad situací. Nemluvil o zimě a nepadly ani takové ty fráze „co teď budem dělat?“ nebo „já ti to říkala“. Snažili jsme se neudělat žádnou chybu. Zmrzlé ruce, všechno mokré a viditelnost už taky vzala za své. Každopádně vše dobře dopadlo. Do tábořiště jsme se vrátili právě včas. Kamarádi dali dohromady záchrannou výpravu a chystali se zrovna vyrazit. Vše dobře dopadlo, takže alles gute.

Poučeni z předchozího dne jsme se rozhodli, že budeme lízt spíš jednodýlkové cesty. Počasí bylo nestálé. Nejhorší bylo to, že bylo zataženo, vypadalo to na jasný déšť, ale ten třeba nepřišel. Nebo přišel po 3 hodinách. Mohli jsme buď čekat ve stanu a nebo jít lízt něco, z čeho se dá rychle zmizet. Takže čtvrtý den jsme opět zaparkovali u tunelu a šli jsme do sektoru Bereich Schőnbrunnerstiege, ten začíná hned u dlouhých železných schodů. Tam jsme vylezli dvě pěkné 25 metrové cesty. Mailüfterl 6+ a Hallentrottel 6+.

Hőllental jsem si užil. A rád se tam vrátím. I přes horší počasí to byl super lezecký týden v nádherné přírodě. Rozhodně tohle místo můžu doporučit.

-The End-

J.J.D., D.A.