Geneze zimního cyklisty

Mokrý sníh padá hustě a ve velkých vločkách a na silnici vytváří asi dvoucentimetrovou rozbředlou vrstvu, která nepříjemně klouže. Okolní tmu rozsvěcují pouze kužely projíždějících aut, které mě míjejí na můj vkus až příliš těsně. Asi posté se sám sebe ptám, proč tohle sakra dělám. Je sedm hodin ráno a já jenom jedu do práce…

Úplně na úvod bych chtěl říct, že nejsem žádný extrémní bajker a účasti na náročných podnicích, jako je šílená Rallye Sudety nebo třeba slavná Tour de France, se vyhýbám jako čert kříži. A lidi, kteří je jezdí, sice chovám v úctě, ale zároveň jsou pro mě tak trochu (hodně) blázny. Jsem zkrátka poměrně lenivý sportovec. Takže jak jsem se dostal k tomu, že jezdím už třetí rok takřka každodenně do práce na kole?

Začalo to nenápadně. Moje paní uzurpovala rodinný vůz pod průhlednou výmluvou, že musí vozit děti do školky, a navázala tím, že je krásné jaro, a pokud se mi nechce jezdit do práce městskou hromadnou, tak ať vyrazím na kole. „Trochu si zasportuješ,“ propagovala tuhle myšlenku dál, „vyčistíš si hlavu, uděláš něco pro kondici (rozuměj - už ti zase roste pupek, kdo se na to má pořád dívat) a vždyť ty na kole jezdíš rád a navíc tvůj kolega Ondra taky šlape do práce každý den na kole, a to i v zimě, borec. Tak šup, šup.“

No jo, něco na tom bude, řekl jsem si tenkrát, a tím až na opravdu řídké výjimky navždy přišel o možnost cestovat do práce vozem. Ale co, jaro i léto bylo toho roku nestandardně krásné, obvyklých libereckých přepršek, lijáků a slejváků minimum. A výhody to opravdu mělo. Městskou hromadnou vnímám jako nutné zlo, to čekání na autobus, který mě stejně nedoveze přesně tam, kam chci, pořád si hlídat časy, přestupy, to není nic pro mě. Předjíždět auta uvázlá v kolonách a po ulicích zalitých letním sluncem uhánět s větrem o závod, to je to pravé. To je život!

Léto se nenápadně přehouplo do podzimu a následně do zimy, ale srážek bylo stále minimum, takže pod „cyklo“ bundu Tacul přibyla jedna izolační vrstva v podobě bundy Flake navíc, přikoupil jsem nějaké blikačky, protože se stmívalo dřív, a jezdil jsem dál. Říkal jsem si, jakou mám kliku, a že ty Vánoce na blátě mají taky něco do sebe. A pak jsem se jednoho dne probudil a kolem našeho domu bylo bílo. Všude, hodně a neodvolatelně.

Toho rána jsem se rozloučil s rodinou, vědouc, že večer už se nemusíme setkat, společně jsme se pomodlili ke svatému Kryštofovi, patronu poutníků, a ke svatému Linhartovi, patronu duševně chorých, nasadil jsem helmu, rozblikal všechny blikačky, co jich mám, a vyrazil známou trasou. Ta byla najednou úplně jiná, děsivější. Ulice jsou rázem užší o sněhové mantinely, auta se sotva ometenými skly a se sotva probuzenými řidiči uvnitř se řítí blíž mým řidítkům. Autobusy se svou šířkou se v mžiku stávají nepřítelem číslo jedna. Jedu výrazně pomaleji, než kdykoliv dřív. Nájezdy do zatáček jsou opatrnější, oči hlídají každý pohyb, každé potenciální nebezpečí. Míjím jednu ulici za druhou, každá projetá křižovatka je malé vítězství. Konečně vyjíždím kopec na malé náměstíčko, už to není daleko, čeká mě ještě jeden sjezd serpentinami a... Jsem tam, žiju, bez pádu, úrazu, zmrzačení se. A co je divné, takovým zvrhlým způsobem se mi to opravdu, ale opravdu líbilo.

A tak od té doby jezdím stále, za slunce, deště, mlhy, sněhu. Dokoupil jsem pár věcí, které mi jízdu usnadňují - blikačky, odrazky, teplé a nepromokavé návleky na nohy, lepší oblečení, hlavně gatě Cascade Light a nepromokavou bundu Guide. Žena, které se asi zdálo, že mám příliš nízkou životní pojistku, mi pořídila speciální zimní pneu s hřebíky, což se hodí, když to začne klouzat příliš. Naučil jsem se být pozornějším řidičem, lépe číst dopravu, předpokládat reakce ostatních a taky méně sprostě nadávat - už dávno vím, že to nemá smysl.

A proč že to dělám? Jasně, můžu mluvit o tom, že šetřím životní prostředí, zlepšuju si kondičku a nemám rád MHD, ale hlavní důvod nejspíš je, že se u toho cítím tak trochu jako hrdina. Těší mě, když ráno dojedu sněhovou kalamitou do práce a vědoucně na sebe s kolegou mrkneme, nebo si jindy postěžujeme, jak ten mráz dnes kousal do prstů, nebo jak jsme kde promokli. A pak sednem k počítačům a nad jedničkami a nulami se alespoň na chvíli cítíme tak nějak víc živí.

A proto všem radím, zkuste to. Alespoň jednou v životě místo do auta sedněte na kolo a jeďte na něm do práce. A hlavně v klidu, nebuďte na sebe na začátek přísní, začněte na jaře pěkně zvolna. Kdo ví, třeba se časem potkáme v nějaké vichřici, jak se probíjíme závějí. Už se na to těším!

Martin, D.A.