Cholatse 6.440 - prvovýstup „JUST ONE SOLUTION!“

Pomalu se znovu odlepujeme od země a spolu s nákladem vajec míříme z Lukly do Syanboche. Ano, vracíme se zpět. Zpět do kopců, zpět pod Honzovu osudovou horu. Vůbec nevím, co si o tom všem mám teď vlastně myslet. Asi jsem se už definitivně zbláznil! Po tom všem, co jsme tady prožili jen před několika málo dny. Po všech těch předsevzetích, že sem už nikdy! Jenže po několika dlouhých dnech strávených v Katmándů, nám tam začalo být poněkud úzko a těsno. Do našeho odletu zbýval ještě celý týden a my už si tam připadali naprosto zbyteční. Po dohodě s blízkými a kamarády jsme se tedy rozhodli, že se vrátíme pod Cholatse a zkusíme najít Honzovu Go Pro kameru.  A pokud to jen trochu půjde, tak se i pokusíme vylézt na vrchol. Určitě je to lepší nápad než se další týden upíjet dole v Katmándů. Musíme teď však už počítat každý den, a tak nám Subin domlouvá vrtulník, který nás hodí kousek nad Namche Bazar. Tím ušetříme asi jeden den chůze… Po několika minutách letu jsme na místě.  Jen já, Radar a dva velký batohy. Teda vlastně tři…. Pilot nám ještě zamává a pokračuje s plným vrtulníkem vajíček bůhví kam! Najednou je zase úplné ticho a my dva stojíme sami a jakoby nazí uprostřed celého Himaláje. Je pozdě odpoledne a všude už je ticho a klid.

Náš původní plán na cestu v jižní stěně panenského Khangri Shar už jsme dávno odpískali. Na to není vhodná situace, morál, ani nálada. Teď už nás zajímá jen a jen jeden kopec… Juraj to bude muset prostě zkusit sám, což mu ostatně není vůbec cizí. Malou tašku s materiálem tak posíláme Ďurifukovi po jednom nosičovi přímo do Lobuche. Dušuje se, že tam bude zítra večer. Zaplatíme mu 8.000 rupií! Moc mu nerozumíme, ale věříme mu…  Sami si nakládáme na záda vše, co máme s sebou na několik dní v horách a následující den už popíjíme vyžebraný čaj v základním táboře pod Cholatse, který se za těch několik málo dní notně rozrostl.  Sotva před týdnem jsme tu byli skoro sami…

Za kávu, čaj a sušenky zaplatíme karabinou a pokračujeme dál pod stěnu. „Zakempíme“ asi 200 metrů nad základním táborem ve výšce 4.900 metrů. Pod stěnu to tak budeme mít jen 300 výškových metrů, a hlavně tady budeme mít svatej klid. Na nějaké velké družení teď prostě není nálada.  Nakonec se rozhodujeme, že nejdříve při sestupu prozkoumáme okolí štandu, odkud se Honza zřítil a potom i místo dopadu dole pod stěnou. Pokud se nám ovšem podaří dolézt až nahoru na hřeben. V opačném případě pořadí otočíme a nahoru půjdeme normální cestou po JZ hřebeni. Jsme natolik hladoví, že nesneseme nějaké další prostoje a zítra prostě musíme vyrazit! Stěnu máme beztak už dávno nakoukanou. Často jsem s Honzou po večerech ve stanu debatoval o tom, jakou strategii by muselo lezecké družstvo zvolit, aby mohlo strmou západní stěnou ve zdraví prostoupit. Ani jsme nevěděli, jestli je už vůbec vylezená, nikdy jsem se po tom předtím nepídil… To jsem ještě samozřejmě vůbec netušil, že se do této kolosální a navíc naprosto panenské stěny kdy a za jakých okolností podívám…

Každodenní scénář byl jako přes kopírák. Kolem čtvrté až šesté hodiny ranní nás den, co den budil ohlušující rachot padajících seraků ve spodní části stěny. Pak několik hodin klidu a kolem jedenácté už stěnou zase hvízdají projektily, především z levé části stěny. Navíc těsně pod vrcholem visí jak gilotina hradba mohutných převislých seraků. V téhle stěně se prostě nemůžeme dlouho „mrcasit“. Kromě toho nad spodním serakem už stěna neposkytuje jedinou možnost k odpočinku, natož k bezpečnému bivaku.

Celé to má tedy v našich očích pouze jedno řešení. První den je potřeba přelézt tři délky kolmých ledových rampouchů s klasifikací WI4+, M5 a pokračovat relativně snadným terénem další 4 délky k ledové jeskyni, která poskytuje bezpečí před padajícími kameny a seraky z horní poloviny stěny. Celý tento první úsek je potřeba přelézt mezi sedmou a desátou hodinou ranní, kdy je relativně klid! Vstáváme kolem páté a po cestě, kterou jsme už šli tolikrát, stoupáme vzhůru. Naposled to bylo, když jsme šli připravit Honzu na transport. To jsem běžel jako blázen a chtěl to celé mít už co nejdřív za sebou. Pamatuju si, že jsem místy i trochu plakal, a hlavně chtěl být už co nejdřív doma… Teď stoupáme rozvážněji a snažíme se zahnat černé myšlenky. Stejně nemůžeme začít lézt před sedmou, bylo by to paradoxně příliš velké riziko. Pod začátkem ledového kuloáru se navazujeme a kolem půl osmé začínáme lézt. Po třech délkách přelézání volně visících rampouchů sebevědomě prohlašuji, že to určitě byl technicky nejtěžší úsek z celé stěny. Radar však kroutí hlavou a má pravdu…Kolem desáté jsme v luxusním bivaku – prostorné ledové jeskyni. Asi po hodinových úpravách už stavíme stan a máme volno až do noci, kdy chceme začít lézt. Myslím, že ten den nespadl ze stěny ani jeden kámen! Že by se podmínky měli k lepšímu, nebo je to jen náhoda?

Spontánně se oba budíme asi hodinu po půlnoci. Tělo už samo pozná, že dneska půjde do tuhého! Stěna nad námi teď působí až převislým dojmem, a navíc se v měsíčním světle blyští jak jihočeský rybník za úplňku. Teď už je nám víc než jasný, že firnu si dneska moc neužijeme. Zvládneme vůbec fyzicky vylézt v téhle nadmořské výšce kilometr místy až vertikálního ledu? Hlavou se nám honí spousta otázek, ale odpověď je jen jedna. Tohle má jen jedno řešení! Musíme jít nonstop!!! 14 hodin v kuse rubeme absolutní fyzickou i mentální hranu. Občas jsou úseky v přemrzlém, modrém až nazelenalém ledu úplně kolmé a při každém úderu cepínu led pukne do všech stran. To jsem v takové míře ještě při ledovém lezení nikdy nezažil a je potřeba si rychle zvyknout. Hlavně v kolmých úsecích je to velmi nepříjemné.  Naštěstí se jedná zhruba jen o sedmimetrové výšvihy a následně sklon vždycky trochu poleví. Ani tak tady není jediné místo, kde bychom se mohli, byť jen pohodlně postavit. JE TO ABSOLUTNÍ LEDOLEZECKÝ PORNO! Zhruba uprostřed stěny nás čeká úsek kolmých skal s obtížností M4/M5. Naštěstí však jde pouze o jednu délku. Lezení ve skále přeci jen zabere trochu víc času než v ledu. Navíc kvalita skály je tady naprosto příšerná. Následují další a další délky v naprosto betonovém ledu. Pomalu nás to přestává bavit. Na štandech visíme ve šroubech jak opice a zoufale se snažíme nepolevovat a stále v jistém rytmu postupovat vzhůru.… Jak říká Špek – strach je nejlepší kuchař! Ten nás žene vzhůru maximální možnou rychlostí. Místy je nám doslova na zvracení! Ke konci přeci jen z nastaveného tempa začínáme trochu polevovat. Únava si začíná vybírat svou daň. Malou útěchou mi může být, že z posledního mele už taky Radar a sklon polevuje. To je sice výhra pro ruce, ale pro změnu lýtka jsou v jednom ohni. Tenhle výstup začíná pekelně bolet! Za 14 hodin jsme se napili asi třikrát a snědli možná jednu tyčinku. Spíš ani to ne! Ostatně s tím jsme do toho šli a jídlo si s sebou skoro nebrali…Kolem páté hodiny večerní jsme konečně na vrcholovém hřebeni. Batohy zanecháváme na místě a na vrchol pokračujeme nalehko, což nám zabere asi třicet minut. Blbec jsem si ani nepřevlíknul mokré rukavice a ty zmrznou na kost. Nejsem ani schopný držet cepín! Taková amatérská chyba!

Těsně před setměním jsme na vrcholu, kde strávíme jen několik málo chvilek. Začíná se prudce ochlazovat a my se ještě dnes pokusíme sestoupit, co nejníže to jen půjde. Vracíme se k batohům a s nastupující tmou začínáme sestupovat po JZ hřebeni dolů. V C2 nám Asis uvaří čaj a nabízí místo pro stan. Zítra prý pokračují k vrcholu. Děkujeme za nabídku, ale rozhodujeme se, že se pokusíme sestoupit až do C1. Ve výšce kolem 5.900 m. míjíme místo, odkud Honza absolvoval svůj dlouhý pád. Zběžně prohledáme jeho blízké okolí. Znovu i kontroluji štand do kterého byl cvaklý a snažím se pochopit, co se vlastně stalo. Je naprosto neporušený!  Jsem tak unavený, že nakonec i sám dělám při slaňování chybu a na poslední chvíli si všimnu špatně cvaknuté karabiny. Musím vypustit všechny ostatní myšlenky a koncentrovat se především na svůj sestup… Začínám se kontrolovat a Radar mi trochu utíká. Ještě slanit nějakých 80 metrů svislých skalních ploten a jme v C1. Tady jsme před více jak týdnem s Radarem upevňovali fixní lana. Je to nejtěžší úsek klasické výstupové trasy po JZ hřebeni a dal nám co proto! Zdá se to teď tak dávno a tolik se toho za tu dobu událo! Nikdo tady není a my máme celé C1 jen pro sebe. V hluboké noci stavíme stan a jsme tak unavení, že okamžitě usínáme.

Brzy ráno začínáme sestupovat a bez jakýchkoliv slov se automaticky vracíme do místa Honzova dopadu. Po opětovném prohledání blízkého okolí Radar nachází to, proč jsme tady a co jsme hledali….. Teď máme tenhle kopec definitivně uzavřený! I přes veškeré okolnosti pociťuji jistou úlevu! Veškeré otázky zmizí jak mávnutím kouzelného proutku. Najednou už vím, co tady dělám, už vím, proč jsem tady! Kdybychom se nevrátili, tak nikdy neuzavřeme HONZOVU CESTU KE SVĚTLU!

H.