1.OHHOŠ v Táboře aneb Jak jsme si uplácali festiválek

Asi jste si někteří všimli, že před pár týdny proběhla světem zpráva o 1.OHHOŠ - TZN. První Officiální Harraška Happening Opening Šuttering ( název byla taková z nouze ctnost, protože HudyCup, Boulder Cup a spousta dalších šálků už existuje a Mello Bloco mi přišlo nemístný). Tady je pár postřehů od zrodu až po dnešek (přesněji dnešek co byl dnes a ne dnešek co je dnes).

Fáze první: Zrod skvělé myšlenky

S nápadem na společný festival vodáků a horolezců na Harašce přišel Milda - od vodáků (to jsou ti, co kvůli zábavě dobrovolně lezou do vody). Jemu se to jevilo jako naprosto skvělej nápad a já se jeho nadšením nechal strhnout. Je pravda, že na jeho straně bylo i několik škopíků piva na straně mojí. No nic slovo dalo slovo a já se na podzim upsal ďáblu (ne, Mildovi, Milda je hodnej kluk). A když festival, tak ve velkym. Novej průvodce je samozřejmě nutnost. Očistíme všechny šutry v údolí, spoustu dalších vykopeme z Matičky Země, dopady pro jistotu proměříme vodováhou a mechu zakážeme vstup do údolí. Lidí přijede mrak a všichni budou šťastní a veselí a svět bude na chviličku zase ideální místo pro žití. Toliko vize...

Fáze druhá: O co lehčí porod, o to těžší dospívání.

Jelikož už bylo spousta šutrů už hotovejch a stačilo je jen očistit, nijak jsem s realizací nechvátal. Koncept průvodce byl v základu hotovej díky Ježourovi, tak jsem realizaci šoupnul na předposlední dva měsíce před akcí a přešel do pozice vyčkávání. Jaro se blížilo a já začal bejt trochu nervózní. Nicméně jsem stále vyčkával. Pak jsem se rozhodl k akci a začal s průvodcem. Hned v počátku jsem zjistil, že základ od Ježka je skvělej, ale to další, co jsem do tý doby stvořil, je naprosto na     (!)   . Nastal zmatek ve vlastních řadách. Co teď? Buď rezignovat na vize a nebo všechno překopat jako Pompeje. Zvítězila varianta Pompeje. Jak to udělat, aby to odpovídalo realitě a zároveň jsem to moh vytvářet v průběhu zimy. Fotky překleslený ve fotošopu byla nakonec docela schůdná varianta. A čas běží dál. Bílej debil se válí v údolí a já začínám připomínat človeka příštího tisíciletí (odosobnělá bytost zírající do blikající krabičky 40 x 25 cm spojená s realitou jen pravidelnou dodávkou kofeinu). Šárka (to je ta, co než se stihla rozkoukat měla doma mě) už pomalu rezignovala na sociální kontakt se mnou, večery tráví s knížkou v s Bobrem( takové malé milé chlupaté zvířátko, a nejsem to já) a jediná chvíle, kdy si užije mojí společnosti je, když se kolem jedný v noci vplížím pod peřinu a nebo spolu jedeme o víkendu čistit a kopat. Silná to žena. :-) Květen se pomalu blíží a já pořád fotím nový šutry, snažím se je zakreslit do mapy, překreslit do průvodce a honím lidi údolím, aby je odrbali. Do toho sháním ceny pro vítěze (u kterejch vůbec nevím, jestli přijedou a v čem by asi tak sakra měli soutěžit), domlouvám s Márou (to je ten, co mě dostal na starost a zaměstnává mě v táborským Hráči) HudyPromoVěci a řeším ještě do toho lajny na neděli. Měsíc před akcí Šárka dochází k názoru, že pro zachování alespoň minimálního duševního zdraví, je nezbytně nutné mě dostat z údolí. Naštěstí je to ženská jak má být a tak po počátečních protestech z mojí strany míříme směr Osp. Nádhera. Tři dni v kuse se mi daří nemyslet na údolí a zjistil jsem, že jsem od kartáče a lopaty oproti minule pěkně vyhonil maximálku. Víkend je pryč a mě zase polapilo údolí. Navenek je všechno v nejlepším pořádku, ale uvnitř je říše zoufalství a beznaděje (teď jsem si trochu zapřeháněl). Termín, do kterýho jsem chtěl tisknout průvodce, je dávno pryč a já pořád ještě zakresluju, maluju a čistím....

A pak mi to najednou dochází, že jednou musím přestat a nejvyšší čas je teď. Dva tejdny před akcí dočišťuju poslední šutr, vpasuju ho do průvodce a posílám ho Frantovi (to je ten co neumí říct ne :-) do tisku. Je po víkendu a já ho mám na stole. Ještě teplýho. (průvodce, čuňáci!!!) Zálibně si ho projíždím a najednou zjišťuju, že jsem poslal do tisku starou verzi. Tzn. 50 ks v   (!)    - dyť víte kde... Franta prostě neumí říct ne a tak čtvrtek před akcí pořádám doma kroužek šikovných rukou. Poskládat, secvakat, zabalit a hlavně to nezapomenout doma. To, že mi zbylo několik stránek, připisuju chybě kopírky (tzn. kdo má míň listů než osm, nebo něco víckrát, tak se ozvěte a já to vyměním).

Fáze třetí: Klapka, Kamera, Jedeme....

V pátek navostro (ne jako bez trenek, ale jako navostro) odjíždím do práce a doufám, že mám všechno. V práci poslepuju Žulíky, dokopíruju detaily a hlavně s Gábinem stihnem sjet spoustu videí s Vlaďkou Erbovou a duší se rozlévá klid a pohoda. Večer trocha hospody s Makovkama (to jsou ti co si prořídili azylový dům pro cestující Slabochy), počasí vypadá gut, všechno je nachystaný, tak už jen vstát v půl sedmý.

OHHOS-01_M_125.jpg OHHOS-02_M_125.jpg

Nesnáším ranní zpěv ptáku (protože se odehrává ráno, kdy bývám posedlý touhou spát). Nicméně víc než ranní zpěv ptáků mě ničí to, že celej svět je prodojenej. Nic, nějak bylo, nějak bude. Narveme Pana Mopadžiho (to je jedna z nejrozkvetlejších pojízdnejch zahrad v Evropě) po střechu a pádíme směr Harachovka. Modrák, kde má bej Mára s lezením pro veřejnost, je mokrej jak plenky batolete. Šutry jsou na tom líp. Nechávám ostatní stavět stánek, kterému já osobně přezdívám PiSS centrum a jdu do lesů opájet se samotou a beznadějí a taky rozhodit Žulíky. Kupodivu všechno stíháme v čase a kolem desátý je všechno přichystaný na ty davy. A světe div se. Lidi přijížděj, nakonec překvapivých 46 kousků + další neregistrovaní. Než se z toho stihnu vzpamatovat a celou akci tak nějak oficiálně zahájit, jsem u stánku sám, aniž bych komukoliv sdělil co jsou ty krabičky Žulík pod šutrama a kdy se tu zase sejdeme na vyhlášení (co bych taky vyhlašovat, když nikdo neví, že maj ty krabičky přinýst a dostanou dárek). Zbytek organizace v podstatě kopíruje začátek, takže můžu s klidem Džentlmena říct, že v organizaci 1.OHHOŠ nenastal jediný problém. Neboť žádná organizace nenastala.

 OHHOS-04_M_125.jpg OHHOS-05_M_125.jpg OHHOS-03_M_125.jpg

OHHOS-06_M_125.jpg OHHOS-09_M_125.jpg OHHOS-07_M_125.jpg

 OHHOS-10_M_125.jpg OHHOS-13_M_125.jpg

OHHOS-11_M_125.jpg OHHOS-08_M_125.jpg OHHOS-12_M_125.jpg 

Lidi se potulujou údolím, já se válím na matraci před PiSS centrem, sluníčko vychází, kameny vysychaj, Modrák taky, já ne, protože PiSS centrum sousedí s BíR centrem a svět je fajn. Mára s Maruškou (to je ta co zapomněla říct NE) Šárkou (o tý už jste slyšeli) a Jirkou (jehož sopl visí až na dno údolí) makaj v Modráku jako šrouby, Víťa (originál horský GáJd) na druhý straně řeky taky nezahálí a já stále nenasychám. Vítám návštěvy. Teoreticky stavim dům. Semtam moudře prohovořím a hlavně nenasychám (pamatujete, BÍR centrum). A pak se nachýlil večer, lidi se pomalu vracej ze šutrů, některý začínaj nenasychat se mnou, jiný jedou domu. Přiblížilo se vyhlášení a mně dochází, že z toho asi bude velmi povedená záležitost. A taky že jo. Když vylosujeme 8 člověka a furt nikdo nepřichází, opouštíme variantu LOS a nastává mně dobře známá var. CHAOS. S Kamčou (to je ta co nesmí sušit prádlo u kamen) začínáme házet dary do davu. Kdo nezkusil, nepochopí. Na příště to začneme házet rovnou a na přespříště budeme dary do davu střílet. Uznávám, jsem měkej, osmy, sedáky a karabiny jsem nechal na pozdějc. Příště. Pak už jen kapelka (NO JUBOX - výtečná akustická záležitost), pivo, pivo, pivo ....... zelená a spát.

OHHOS-14_M_125.jpg

Fáze čtvrtá: Těžká jsou rána opilcova.

Už v deset hodin nelením a vstávám a to jen proto, abych klukům oznámil, že lajny nebudou. Hledám zamžouraným okem Hrocha (to je ten co sežere asi tak jako hroch), Toužu (takovej náš kapesní MekGajvr) a Frantu (-znáte) a když je nacházím a oznamuju tu skvělou zprávu, že lajny natahovat nemusej, tak oni naopak oznamujou mně, že už jsou hodinu natažený. Tak, asi tak. S pocitem, že je všechno v dobrých rukách jdu fotit. Kluci ještě lezou, ale po včerejšku vypadaj jak komparz z filmu Mumie se vrací a po pár hodinách to taky balej a jedou dom.

A najednou je konec. Pobalit PiSS centrum, stáhnout lanovku, schovat lajny a pádíme směr Budky.

Fáze pátá: Death mann walking

Cestou se stavíme pro Humanitární pomoc u našich, tam mě nakrměj a přichází gastrální demence. Šárka si mě nakládá do vozu, vykládá z vozu, ukládá do koupelny, vyzvedává z koupelny, ukládá do postele a chodí mi každou půl hodinu kontrolovat dech a puls. Přichází vykoupení a mně se po dvou měsících konečně zdaj zase normální sny. Propadám se do nicoty......

Fáze šestá: Poděkování

Děkuju všem, zvláště pak některým. Za kopáče Bakymu (Rádio Bakeš vysílá nepřetržitě 24 hod. denně), Henrymu (ten co se dokáže zmasakrovat i při olizování známek), Žábovi (co přešel od velmi nízkého BEJSžumpingu k boulderingu), Doudlovi (jehož 6B-čka se snažím už několik let přelízt), Dejvovi (co nám připravuje zimní přípravnu na letní sezónu), bratrovi (to je ten co jsem ho potkával několik let doma), Rudy Kovandovi (co nejni Rudy Kovanda), Vojtovi (co povýšil rez na konstrukční prvek) a starým známým Toužovi, Frantovi, Hrochovi, Márovy, Jirkovi a Makovkovi, jejich ženám, svojí ženě a spoustě dalších, co si zrovna nemůžu vzpomenout. A pak taky vám milí podšutroví povaleči, co jste přijeli. Bez vás by to byla fraška jednoho šaška s velmi smutným koncem.

A taky díky moc dárkodárcům a dodavatelům munice DirectAlpine (díky nimž nevypadáte jak loupeživí vágusi)  RockEmpire (všechno co cinká + šněrovačky) Hudy (tam co si většina z vás kupuje maglajz a čte Montanu) a Beal (ty co zajištujou pády jak do maminy). Možná si to tak nepředstavovali, ale snad se pro příště nestihnou poučit.

Díky moc a příští rok snad znova v údolí. Tentokrát se to bude jmenovat: LOPATYHO MEMORIÁL

Tak zatím pic jak sviňa Slabouch

 

P.S. průvodce bude volně ke stažení na stochejle.cz nebo na purebouldering.cz a pokusím se ho aktualizovat. Další info tamtéž. Kdo by chtěl tištěnýho průvodce, tak mi zbylo ještě 40 kousků ze závodů tak se stavte v krámě (Hudy Tábor) a já vás vybavím potřebnou radou a požehnáním.

Jo a taky snad bude fungovat mejl harachovka-vallej@seznam.cz tak zatím pa pusy