09.12.2015

Lezení v ÁDRU


Milá maminko,

zima se letos celkem loudá, tak jsem včera vzal do ruky Pískaře od Bohouše Sýkory, začaly se mi zase potit dlaně, a zavzpomínal jsem na léto. Pamatuješ, jak jezdívám s kamarády koncem srpna do toho Adršpachu. „Týden v kultuře“, jak říkáváme? Vracíme se ztahaní jak burlaci na Volze, odření do krve a hlava nás bolí ještě příští víkend. Tak to je festival - pívo a lezení.

To mě tam vždycky bere hlavně náš hodný strýček Roman. Do toho slavnýho Ádru. Nejdřív jsem se bránil, ale když vždycky strejda povídal, jak tam bude pěkně, a že mě vezme i do toho veleslavnýho panelákovýho sídliště v Teplicích a že mi to tam všechno ukáže a že mi dovolí dát si večer něco dobrýho na zub a že prostě všechno zařídí, tak jsem byl strašně moc rád a řekl jsem že jakoby s ním pojedu.
Večer před odjezdem jsem si raději zašel za kamarády z debatního kroužku Restaurace Na Rudě, a povídali jsme si víc než jindy, to pro případ, že by všechno bylo přeci jen než strejda Roman říkal.
Cesta tam byla moc zajímavá, hlavně protože všude překážely ty popadaný stromy, každou chvíli nás vezli autobusem,místo vlakem a nejvíc jsem se nasmál, když do toho záchrannýho vlaku zapomněli vzít do busu hlavně toho pána,co řídí lokomotivu a museli se pro něj vracet. No,ale po šesti hodinách už jsme se radostně objímali se strejdou Romanem pod těma vysokánskejma skalama.

4440

Maminko, víš že tady u nás dáváme do těch skal takový železný kroužky, kdyby se stalo něco, tak aby se nikomu nic nestalo. Tak jsem tam procházel tím městem skal a koukám na ty kroužky, ale žádný nevidím. A ptám se strejdy Romana proč. A strejda říká - koukej až nahoru chlapečku, tady kroužky dávají až do půlky skály a když je spára, tak vždycky až na. Když mají dobrou náladu, tak na ten kroužek přivážou tkaničku, aby jim to někdo nezkazil.

Strejda Roman mě nejdřív vzal na jednu takovou skálu, Brusinka, takovým jakoby komínem a řekl že je to lehoučký, prý že to je trojka. A mě to vůbec nešlo a jak to bylo takový široký, tak jsem byl celej rozraženej. Bolí mě to ještě teď, skoro tak moc jako když mě zlej strejda Karel nutil dělat takový ty divný věci, a jak si ho potom esenbáci odvedli pryč a už jsme ho teď dlouho neviděli.

A taky jsme zkusili takovou dlouhatanskou spáru ale strejdovi to tak nešlo, vopral to tam dvakrát do takový tenký tkaničky, která už tam visela a tak jsme šli radši jinam.

Ale bylo to tam moc a moc pěkný a přemýšleli jsme, kam půjdeme dál a on vymyslel takovou skálu, co vypadala jako džbán, a jmenovala se Džbán.

4441

Strejdovi to strašně dobře šlo a vykračoval si tam tím jako po chodníčku. Mě to právě moc nešlo a byla to taková jako dost práce, jsem se potil, jsem si trošku zaklínal andílky a jsem byl moc moc moc rád, že je strejda přede mnou a né naopak. Zato ty poslední metry se mi moc líbily, protože to tam bylo jako u nás před domem na pískovišti, po kotníky píseček, mrzelo mě, že nemám sebou svoje nářadíčko, lopatičku, mohly bejt báječný bábovičky. Nahoře mě nutili se postavit na tom vršku, ale se mi moc nechtělo-přede mnou, za mnou, vlevo, vpravo, všude džuzna jak blázen, tak jsem zůstal sedět.

Večer jsme seděli u stánku s koblihama a s Krakonošem.

4442

 

V neděli jsme šli do toho druhýho skalního města, strejda Roman povídal, že je tam moc pěkná spára, která je slavná a velkolepá. Tak jsme k ní došli a vypadala opravdu moc hezky. Strejda povídá že vede furt rovně až nahoru, ale to jsem věděl, že si ze mě dělá legraci, protože nahoře se jakoby naklonila a myslím že se tam nešlo ničeho držet. Tak jsem tušil, že to bude ošemetný.

4443 4444

V půlce týhle velkolepý a slavný spáry na mě počkal a i když jsem to vylezl, tak to nebylo vůbec tolik rychlý a pěkný, jako když to lezl on. Vůbec jsem tomu nerozuměl, protože on tam byl za chviličku a ani nemukl a mě to trvalo o dost dýl a prostě to nešlo.

4445

Strejda pak vylezl nahoru a pak ještě výš a pak opravdu pokračoval úplně rovně nahoru, čemuž jsem nerozuměl. Visel tam jak netopejr v brněnský šalině a všechno z něj viselo kolmo dolů.

4446

Jak tak furt visel, a se kroutil a najednou mi povídá.. "mě kloužou ruce". Pak povídá "já myslím že dneska se mi to asi nepovede" a pak povídá "já pudu". Nevěděl jsem kam chce jít, protože dolů to měl hodně daleko, vlevo byly ty chráněný poštolky na vejcích a doprava by nedošáhl, tak koukám kam to teda pošle a jestli někam opravdu půjde, ale radši jsem všechny ty lana držel jak to jen šlo. A pak strejda fakt šel - a šel dolů - a já to nečekal a jsem se bál. Bylo to vlastně přesně tak, jak to říkal.

4447

 

Já jsem se lekl, koukám furt nahoru, sice, ale strejda už se chvilku pohupuje vedle mě. Nohy nahoře a hlavu dole, prostě jakoby obráceně. Asi chtěl letět jak sokol, protože lezl sokol...

 

 

Trošku jsme na sebe tak koukali, jestli to takhle chtěl. On řekl že nechtěl. A já se ho ptám, jestli mu něco není a on řekl, že mu nic není.
A já mu povídám, že jsem se lekl, on řekl "hm". A já mu povídám že dolů to letěl třeba i víc než deset metrů. A on povídá "hm". A já mu povidám „voe seš dobrej!“.

4448

Pak tam ještě chvilku polezával nahoru a dolů a pak jsme pomohli těm hodnejm klukům z Novýho města, který ho fotili, nahoru ke kruhu a slezli jsme a šli jsme radši pryč. A celý to fotil ještě ten pán z Kanady, takovým obrovským starým foťákem, kterej slíbil, kterej to pak dal na výstavu, protože takovej let ještě neviděl. Byl to ornitolog.

Maminko a tak jsem si cestou zpátky musel ještě koupit nějaký ty Krakonoše, já vím že nebudeš ráda, protože mi z výletu se strejdou nějak právě lehko nebylo. Ale bylo to moc pěkný a se strejdou Romanem pojedu dycinky rád.

Měj se moc pjekně a já zase někdy napíšu,
ahoj Ondrášek.

 


4449


P.S. A tohle vzkazuje strejda Alberto, ten velkej guru, borec a občan kterej tam bydlí:

Ahoj Ondráši,tak koukám jak jste si to pěkně v tom našem koutku světa užili.Tolik zážitků si asi odjinud nepřivezeš to je víc než jistý. A maminku bych tímhle psaním raději nezatěžoval, mohlo by ji z toho klepnout, oni pro takové věci nemají moc pochopení.

Jinak moc lidí kteří takto v té cestě upadli a nic moc se jim nestalo není, takže velká klika.Většinou byly pořádně odření a dost jich mělo otřes mozku. Strejda Roman měl prostě štěstí, ještě že nevypad ze sedáku. Tak se měj a klidně zas přijeďte ať je o čem s Krakonošem vyprávět.

Čůůůs Alberto

Tak a teď  vážně - na závěr velký poděkování a obdiv Romanovi, že do toho tenkrát šel! A klukům novoměstskejm že nám udělali fotky. A Krakonošovi že umí tak výbornou dvanáctku, která byla k večeru sakra potřeba. A Gogoušovi který nám to rok potom odpytlil.


Ondra, D.A.

Blog