Grossglockner - Aschenbrenner

Mělo to být "Direct"

Petr píše: “Co o víkendu vyrazit na GG na Aschenbrennera”. Pohled do kalendáře a na předpověď rozhoduje. Přece jen tam máme vroubek. Nakonec se k nám přidají ještě Jirka a Éfa.

Ráno na hřebenech

Druhý listopadový páteční odpolko nás zastihne na cestě do Heiligenblutu (protože silnicena FJH je již zavřená), kam dorážíme až v 1 ráno v sobotu. Sobota nás vítá vymeteným nebem.

Po rychlé snídani už šlapeme na FJH, kam pohodlnou chůzí krásnou podzimní přírodou dojdeme za necelé 2,5 h. Krátký odpočinek a už ztrácíme výšku dolů na ledovec. Bohužel stejně jako v celých Alpách, tak i zde je vidět neodvratný úbytek ledovce. Místo, kde jsme nastupovali na ledovec před dvěma lety (při našem prvním pokusu ) je nyní o 30 m výše,než kde začíná ledovec nyní.

Nakonec se rozhodujeme pro cestu po hřebínku vpravo. Ledovec vlevo by mohl něčím překvapit. Přesto čím výš, tím hůř.

Nasazujeme mačky, ale nejistíme se. Podmínky to dovolují. Pomalu získáváme výšku. Sněhové pasáže občas přeruší pár metrů skalních obtíží, ale jde to. Kombinace fyzické zátěže, potu a poryvů větru je přesně to, na co je má Alfa (poznámka: izolační bunda Alpha) určená. Funguje perfektně. Poprvé jsem vzal do zimy jen Cascade light (pozn.: kalhoty Cascade Light)na fajifky a uznávám, že to nebyla zlá volba. Když se dohrabeme k poslednímu skalnímu výšvihu pod bivakem, jsme už vcelku kyselí. Nechce se nám lézt stěnkou přímo, je tam blbá skála a navíc na ní nalepený sníh moc nedrží. Bereme to zprava, kde se dostáváme do celkem nepříjemného koutku. Lezu v nedržícím sněhu a snažím se posouvat o centimetry výše, abych dosáhl do poklánějícího se sněhového pole. Nakonec se mi to podaří. Kluky raději odjistím. 

Bivak dobyt v 17:20 po 6 h z FJH a 8:20 od auta +1800 m převýšení.Výsledek = prošitej jak deka. 

Lehlj sem do bivaku a klepal se, jak drahej pes. Naštěstí byli kluci ochotní roztápět vodu ze sněhu a postupně jsme se dostatečně zalili tak potřebnou vodou.Start ráno nalajnován na 5 hodinu. Přes noc docela funělo, naštěstí však vítr ustal. Když jsme vylezli z bivaku, byli jsme obklopeni mlhou a mrakem, ze kterého padal drobný sníh.Trochu překvápko, když mělo být “jen” pod mrakem, ale nic padat nemělo. Nesměle se vydáváme pod nástup. Díky tmě, mlze a sněžení jsme trochu uhnuli ze směru pod nástup,ale nakonec se nám jej daří najít.

Nástup přes dvě odtrhovky v pohodě. Dohrabal jsem se sněhem k první skále a založil frenda. Ve stěně nad námi se sbírá padající jemný sníh a transformuje se do relativně stabilních prachových lavinek, které nabíraly ve žlabech na síle. Není to nic hrozného, jen se tím blbě leze. Proto se rozhoduji pro založení dalšího (sice pofiderního) frenda místo direct žlabem, uhnout doleva do plotny, na níž to vypadá po sněhu relativně schůdně. NEBYLO!

Pár kroků, z ničeho nic ztrácím oporu ve sněhu pod pravou nohou a než stihnu zareagovat a už se valím směrem, odkud jsem přilezl. Ale mnohem rychleji…..Končím zamotaný do lan o cca 15 m níže ve sněhovém kuželu pár metrů nad odtrhovkou. Naštěstí mě sice až první jištění zastavilo. Kontroluji celistvost skeletu. Bolí mě pravá noha,ale nejsem si jist, zda je to jen naraženou holení, nebo je to něco vážnějšího. Kluci jsou, jak opaření. Nikdo, já ani oni nečekali, že by se v tomto terénu mohlo něco přihodit.

Nakonec zjišťuji, že to dál nepůjde. Pronikavá bolest se ustálila na pravý kotník. Těžko soudit, co přesně s ním je. Každopádně vím, že nahoru bez šance a dolů ztěží. Pomalu se sesunu na začátek sněhového kužele k Petrovi. “Pánové,je mi to líto, ale ani tentokrát to nedáme.” S pomocí Petra dopajdám za přibližně hodinu do bivaku. Dává se do mě zimnice. Lehám a Petr volá záchranáře. Po půl hodině již slyšíme vrtulníček. Přes mraky a špatnou viditelnost se k nám nemůže dostat. Po cca 2 h k nám vystoupají záchranáři, které vyložil vrtulník o cca 100 výškových m pod námi. Po zběžné kontrole je verdikt jasný, musím se dostat tam, kde byli vyloženi a tam mě vyzvedne vrtule. Kombinace slanění na cizích zádech a sjíždění po zadku mě dostane do cíle. Chlapi jsou profíci a jede to jako na drátku i když přiznávám, že mi tento způsob na hrdosti moc nepřidá. Na místě čekáme na okno v mracích, které dovolí vrtuli přiletět. Najednou je tu, cvak a už se vznáším nad údolím výš a výš.

Za pár minut jsem dole v Heiligenbluttu na louce, kde mě posadí do auta dobrovolných hasičů. Za chvíli přiletí zbylí záchranáři i s mým báglem. Sepíšou se mnou protokol a než mě naloží do dalšího vrtulníku směr Lienz nemocnice stihnu ještě domluvit s policistou, že kluky na FJH vyzvedne. Všem patří můj dík! 

Výsledek - nic zlomeného. “Jen” natržené vazy. A v čase, kdy jsme se měli vracet již s vrcholem v kapse jsme zpět v LBC. Bez vrcholu, bez kytičky.

Měl jsem jít Direct!! Tak příště a lépe.

Ať vaše sezona začne líp :-).

Jirka Doubrava