17.02.2016

Zimní TATRY

Než se pustíte do čtení, podívejte se na minutové video, které Vás "vtáhne" do situace :-)


ČTVRTEK 28.1. 2016

Na pražský hlavák dobíhám krátce po půl 10 večer. Dnešek byl, musím říct, docela busy. Před pár hodinami jsem úspěšně odstátnicovala a získala tak svůj první vysokoškolský titul. Bakalář sice žádné terno, ale po těch letech studia je to fajn pocit. A jak to líp oslavit, než jet s pár kámošema na víkend do zimních Tater. Společně s Tomášem a Tomášem (pro lepší přehlednost Rygar a Srbič) nastupujeme do přecpaného vlaku společnosti RegioJet, zpáteční ticket do Popradu za pětset, to chceš. S Rygarem už pár společných výletů máme za sebou, víme, co od sebe čekat. S Tomášem č.2 je pro nás tenhle trip vlastně taková seznamka, známe se jen letmo z lezecké stěny. Do své původní dvojice jsme s Rygarem sháněli třetího parťáka, který má zkušenosti se zimním lezením a je pro každou srandu, a Srbič byl první, koho Rygar oslovil. Nápad na pár dní v Tatrách se mu zalíbil, a tak se všichni uvelebujeme na sedačkách, nakolik nám to stísněné prostory dovolí, a jedeme vstříc třem zamrzlým a zasněženým dnům ve slovenské Velké Studené dolině. Do Popradu přijíždíme následující ráno kolem 5:20, čekáme ještě na další spoj do Starého Smokovce, a potom už si to z nádraží hrneme po zamrzlé cestě na Hrebienok, odkud je psáno 2:50 h do našeho base kempu na Zbojnické chatě.

PÁTEK 29.1. 2016

Cesta hezky ubíhá, na začátku lesní pěšinky sice se Srbičem s nadsázkou zvažujeme nazout mačky, protože souvislá vrstva ledu pokrývající kameny nám dává zabrat, ale nakonec se nějak dokloužeme. Nenápadně pozoruju Rygara, kdy začne koulet očima, že jdeme jak slimejši. Někdo jednou řekl, že Rygar je něco jako Chuck Norris. A měl pravdu. Snažit se před ním tvrdit, že něco nejde, je jako snažit se přesvědčit rybu, aby začala lítat. Docela si teda oddechnu, když výstup k chatě zvládneme ještě za kratší čas, než je uvedený na rozcestníku, protože jestli něco Rygarovi umí zkazit náladu, jsou to lidi, kteří ho předběhnou, a nedodržení časového odhadu na výstup :-D.

4997

K chatě docházíme už za pěkného slunečného počasí, což o to víc umocňuje naši natěšenost ještě ten den něco stihnout. Po lehkých neshodách s pánom chatárom si vyhážeme bagáž, dáme polívku, oblékáme oblíbené outfity od Directu a nalehko vyrážíme omrknout Svišťový štít, který se nám tyčí za chatou. Počasí je opravdu luxusní, na nebi ani mráček, teplota příjemná, jde se dobře. Pod nástupem na hřebenovku nazouváme mačky a bereme cepíny. Jištění zatím není potřeba, lana a sedáky teda zatím necháváme v batozích. Cestou po hřebeni štítu zastavujeme na nějaké ty výhledy a dokumentaci okolí, Srbič vybaluje svoje nádobíčko a už to cvaká, sem se postav, takhle projdi, tam se koukni. Docela mu to, klukovi, jde, to se musí nechat. Svůj foťák tedy raději nechávám na dně batohu, snažit se v přítomnosti mistra o nějaké záběry asi nemá moc smysl :)

Po necelých 2 hodinách dojdeme k prvnímu lezeckému místu, srovnáme se teda do lajny ke skále a chvíli rokujeme o tom, kdo to bude tahat. Já se o slovo fakt nehlásím, a kluci se dohodnou, že prvolezec bude Srbič. Já dostanu do ruky jeho Sonyho, aby teda taky byl v záběru, obzvlášť když jako hrdina oblíká sedák a s odhodlaným výrazem se navazuje. Zkušeným okem zhodnotí skálu nad sebou a už to hrne nahoru. Rygar jistí. Já natáčím. Nástup špatný, Srbič slézá zpět a volí variantu malého traverzu vlevo a pak hore. Zpočátku to vypadá dobře, v půlce se ale zasekne a zdá se, že má problémy se strmým koutkem vyhrabat výš. Napjatě sledujeme jeho lezecký výkon. Do setmění zbývá jen pár hodin a před námi je ještě kus cesty na vrchol. Po chvilce rozmýšlení, než Srbič doleze nahoru, se rozhoduju dát klukům prostor pro plné využití jejich lezeckých skillů bez čekání na pomalou a nezkušenou holku a domlouváme se, že z místa nástupu sejdu zpět do údolí a oni zbytek dolezou sami. Také bych se v hloubce pod námi ráda podívala po krytce na objektiv, kterou jsem svýma volšovýma rukama upustila a Srbičovo dělo tak zůstalo bez ochrany (snad můj popis není zavádějící). Rygar se mě chvíli snaží přemlouvat, ale nakonec souhlasí a já sestupuji s cepínem prudkým kopcem zpět do údolí. Závěje sněhu jsou pokryté firnem, takže se cepín i mačky dobře zasekávají, přesto je to pro mě trochu adrenalin, když se ohlédnu pod sebe a uvědomím si, jak dlouhý pád by mě čekal, kdyby mi to ustřelilo. Ale na hororové scénáře není čas, pomalu se stmívá a já makám, abych byla brzy dole. Mezi skalami v údolí nakonec opravdu najdu Srbičovu plastovou krytku, vítr ji sice odfoukl dost daleko od původního místa dopadu, ale zdá se nepoškozená. Pokračuji v sestupu a abych dnes měla aspoň nějaký ten vrchol "do deníčku", rychle si ještě vylezu na kopec po pravé straně, což mi zabere asi půl hodiny. Je odtud krásný výhled na vyšší kopce v dáli a já si užívám tu svobodu pohybu, ticho a klid a samotu. Mám ráda ten pocit, jak člověk na tu jednu chvíli zcela vypne, zapomene na problémy běžného života a vnímá jen ten okamžik. Tohle sama zažívám jen v horách, v přírodě, kde se všechny moje potřeby scvrknou jen na úzký okruh základních věcí. Aby byl člověk v teple, měl vodu a jídlo, bezpečně dostal sebe a své parťáky zpět....

5000

Ještě chvíli pochilluju a potom se vydávám zasněženou plání zpět k chatě. Nikde ani živáčka, zdá se, že v okolí dnes večer výletíme sami. Poté, co dorazím do chaty, na mě padne nečekaná únava, svlékám ze sebe tedy sněžné návleky, sedák a i parádní direkťáckou bundu Guide a kalhoty Cascade. Mé dva nejnovější kousky od D.A.. Zatím ještě nebyla možnost je otestovat v nějakém extrémnějším počasí, ale rozhodně se v nich cítím pohodlně. Zalézám si pod deku a rozmýšlím si plány na zítřejší den. Tom a Tom dorazí do chaty asi 2 hodiny po mě, už je tma a já jsem ráda, že se v pořádku dostali ze Sviště zpět. Společně si uvaříme v ešáku jídlo a pak sedíme nad mapou a dohadujeme se, kam se zítra ráno vydat. Své názory a doporučení, co, jak a kde s námi sdílí i parta týpků kolem 30-40 let. Při pohledu na ně a když tak poslouchám jejich řeči, které mezi sebou neustále s notnou dávkou sarkasmu vedou, si je nemůžu nespojit s tatíkama ze "S tebou mě baví svět". S tím rozdílem, že tam nemají děti. Naštěstí. Rozhodně ale působí tak, že se rozhodli nechat doma manželky a přítelkyně a potomky a prostě jen tak vypadli užít si fajn pánskou jízdu. Jako jediná holka v chatě sice musím "přetrpět" pár klasických chlapáckých průpovídek, ale vlastně mi to vůbec nevadí a notnou chvíli se bavím, poslouchajíc jejich historky. Kolem 9 večer všichni postupně zalezeme do svých postelí, já na svou spodní palandu a Srbič s Rygarem pěkně na manželskou vedle sebe :-D. Snad se hoši dobře vyspí.

"Kalhoty Cascade i přes zesílení látky v oblasti kolen a spodku nohavic nijak neomezují pohyb, jsou lehké a parádně sedí. Ocenit musím i chytře řešený spodní okraj nohavic se zipem, který umožňuje přetáhnout kalhoty i přes širší boty a díky němuž si člověk i bez návleků nenahrne do bot sníh."

 

4998

"Na bundě GUIDE jsem nejvíc ocenila její vysoký límec, který se v mrazivém a silném větru opravdu hodil." 

SOBOTA 30.1. 2016

4999

Sobotní ráno přímo vybízí, aby se jeden rychle vykopal z postele, hodil do sebe snídani, sbalil věci a vyrazil ven. Je krásně slunečno, nebe skoro bez mráčku, co víc si přát. Po včerejší sáhodlouhé debatě, co teda vlastně dnes půjdeme, jsme se rozhodli zkusit zdolat Širokú vežu (2.461 m) trojkovou cestou roklí Komarnických. Dle popisu v průvodci se cesta leze na 4-5 délek, což bychom, pokud vyrazíme hned, měli do setmění v pohodě dát. Přístup pod nástup cesty od Zbojnické chaty je trochu delší, něco si zajdeme, protože v zasněžených pláních Zbojnických polí se těžko orientuje. V posledním úseku, prudkém krpálu, kde se člověk boří do čerstvého sněhu a jde se hůř, dokonce se Srbičem doženeme Rygara, který zbytku naší grupy statečně prošlapává a cepínama prosekává stopu. Jsem za to vděčná, jelikož kde se Rygar případně proboří po kolena, zapadnu já až do pasu. Takhle se jen snažím dostat nohy do děr ve sněhu, které Rygar "vykopal" svýma terminátoříma nohama obutýma v mačkách, a celkem rychle šlapu. Nakonec za zhruba 2 hodiny docházíme k sedlu Široké věže. Vlevo od nás zahlédneme spadlou menší lavinu, ale nic dalšího z okolí nenasvědčuje tomu, že bychom se měli obávat dalšího sesuvu. Dostáváme se žlabem k první délce na začátku jasně viditelné rokle a připravujeme cajky na lezení. Srbič se opět hlásí na tahání. Ukazuje se být dost dobrým a zkušeným lezcem a já jsem ráda, že tu mám vedle sebe takové dva zdatné horaly :-). Druhá v pořadí mám být já a na konec lana se navazuje Rygar. Stoupám si stranou a pozorně sleduji Srbičovu lezeckou dráhu, jelikož na mě pak nikdo z kluků neuvidí, aby mi poradil, co kde brát a kam zaseknout cepín. Už z prvních pár metrů je jasné, že hora nám nedá nic zadarmo. Tady nahoře dost fouká, což nevadí, máme přeci kvalitní oblečení, které nás proti větru víc než dobře ochrání, co je ale horší, lezeme na jižní straně a do skály nad námi pere dopolední slunce, které pomalu rozehřívá led a sníh, a nás tak neustále, snad jen s párvteřinovými pauzami, zasypávají krystaly ledu. Nejvíc to schytává Srbič, zalezlý ve žlábku přímo v nástupu první délky. Nemůže dělat nic jiného, než sklonit hlavu a čekat na těch pár sekund, kdy ledový déšť ustane a on bude moci trochu popolézt. Rygar neztrácí optimismus, prý čím budeme výš, tím méně to bude padat. Když náš prvolezec konečně zmizí z dohledu za ohybem skály, chystám se na řadu já. Kopíruju Srbičovy kroky a stejně jako on se nevyhnu ledovému zásypu. Zmrzlé hranolky ledu a sněhu mi vytrvale bubnují do celého těla, snažím se co nejvíc schoulit a přečkat nejhorší. Přes helmu si přetahuju kapuci, která je naštěstí dost velká, takže alespoň obličej a hlavu mám chráněné. Cítím, jak mi těžkne batoh, když se mi prázdné postranní kapsy plní ledem a sněhem. No nic. To bych tu taky mohla tvrdnout až do večera. Přes malou škvírku mezi přilbou a vysokým límcem bundy si zběžně prohlédnu terén nad sebou. Zasekávám cepín a snažím se hrnout to co nejrychleji nahoru. Snad to tam teda bude lepší. Říkal to přece Rygar :-). O pár metrů výš už vidím i jištění, které Srbič založil, a po chvilce námahy dolézám k prvnímu "štandu" v podobě šroubu zatlučeného do ledu. Snad podrží. Dojišťuju Rygara, který cestu zvládne o poznání rychleji. No jo, asi už by mě to nemělo udivovat... Rygar má mnoho věcí celkem na párku, co já vidím jako neřešitelný problém, bere on jako zanedbatelné vybočení z normálních kolejí. Pravda ale je, že s ním se jeden v horách nebojí. Co můžu říct z vlastních zkušeností, vždycky si ví rady a nikdy neztrácí hlavu. Takový parťák se do hor hodí.

 

5009

Srbič statečně leze dál, ledodéšť nepolevuje, naopak mám pocit, že se na nás snad Tatronoš snaží shodit celou horu. Drobné krystalky ledu se člověku sypou do očí, ani kapuce, ani sklonit hlavu už nepomáhá. V další délce mám problémy se vyškrábat přes zmrzlou skálu, jelikož napůl stojím a napůl kloužu dolů vrstvou napadaného sněhu. Skoro naslepo máchnu cepínem ve snaze ho někam zaseknout na tu nezbytně nutnou dobu, abych dostala výš nohy. První pokus nevyšel, napodruhé už se valím přes skálu a skoro po čtyřech dolézám k Srbičovi. Rygar je za mnou zcela nečekaně během chvilky. Jeden prst kolem cepínu, druhej v nose. Klasika. Otáčím se a zjišťuju, že jsme vlastně docela vysoko. Kdyby mě teď viděla babička, to bych si asi leccos vyslechla. Jak zbytečně riskuju, jak pokouším ten osud, jak bych měla radši zůstat doma, protože tam se mi nic nestane. No jo, co se dá dělat. Nahoru to za nás nikdo nevyběhne. Dáme tedy ještě jednu délku a pak nám sklapne. Nad námi se tyčí převislé, zmrzlé schody, které bych si raději odpustila i za těch nejpříznivějších podmínek. Tenká vrstva ledu, kterou jsou pokryté, je příliš slabá na to, aby se do ní dal zaseknout cepín, většinou celá jen popraská a odlomí se. Nikdo z nás se do toho dvakrát nehrne. Ani Rygar se do toho dvakrát nehrne. Jsme na konci čtvrtého z celkových pěti skalních stupňů, ale tenhle bude asi nad naše síly. Musíme se rychle rozhodnout. Mám dojem, že kluci by možná pokus, dva dali, ale těžko říct, nakolik by uspěli. Sama upřímně beze studu přiznávám, že se mi to pokoušet nechce. Chvíli debatujeme o tom, zda je menší riziko to zkusit dolézt, nebo se pokusit odněkud slanit. Nakonec i oba Tomášové přiznávají, že bude lepší se nějakým způsobem dostat zpět dolů. Potíž je v tom, z čeho slanit. Slézat cesty pod námi stejným způsobem, jako jsme je šli nahoru, by bylo lidově řečeno o hubu. Rozhlížíme se kolem sebe, kde bychom mohli co obhodit nebo provázat a spustit se opět natřikrát za začátek rokle. Svou důvěru se nakonec rozhodujeme vložit do celkem pevně vypadajícího kamene, napůl skrytého pod vrstvou sněhu. Když kámen zhodnotíme ze všech stran a dospějeme k závěru, že vzhledem k situaci nemáme lepší alternativu, obhodíme ho, Rygar se jakožto nejtěžší ze skupiny naváže a s kýblem slaňuje dolů, snaže se přitom lano co nejvíc odlehčovat a mít ho spíš jako pojistku, kdyby uklouzl. Já se Srbičem zalehneme a kámen co nejvíc zatěžujeme svou vahou. Po chvilce nervu, kdy skoro nedýchám, abych případně slyšela zlověstné skřípění lámající se skály, se z hloubky pod námi ozve "dobrý, volný!" Uf. Slaňuju podobným způsobem za Rygarem a chvilku po mě se úspěšně spustí i Srbič. Trval na tom, že mám jít jako další, zatímco on sám bude pořád ležet na kameni a zatěžovat ho a snižovat tak riziko, že se utrhne. To na mě celkem udělalo dojem, takové to gentlemanství za každé situace :-). Máme to my holky ale štěstí...

Tak to bychom měli. Svůj strach si připouštím tak napůl, je mi jasné, že v případě pádu by nás s otevřenou náručí uvítaly ostré výběžky skal mnoho desítek metrů pod námi, nicméně myslet na to teď asi není nejvhodnější. Snažím se uklidnit a věřit našim zkušenostem a tomu, že se bezpečně dostaneme zpět dolů. Druhý sestup je o poznání méně morálový, Rygarovou smyčkou provážeme celkem stabilně vypadající hodiny s plesnivou erárkou, provlečeme lano a jede se. Třetí slanění je už bez potíží a nakonec všichni v pořádku staneme u nástupu cesty, kde jsme ještě před pár hodinami celí dychtiví měli vize vrcholu. Za mě dobrý. Rozhodně jsem radši, že jsme si všichni dostali v pohodě zpět, než tam někde pokoušet lezení, na které očividně nemáme. Skalní průvodce na tento obtížný úsek upozorňoval, nicméně podmínky dnes nebyly nejlepší. Máme teda pytel a o důvod víc se sem v budoucnu vrátit. :-)

5007

Po dobu strávenou ve skále se dole rozfoukalo, vítr má v nárazech odhadem tak 100km/h, takže na skalním výběžku, kde balíme lano a sedáky, si raději dřepnu, aby mě to nesfouklo. Vracíme se stejnou cestou žlabem zpět k chatě, ale ještě je světlo, čehož se rozhodneme využít a zajdeme si asi 20 minut na Streleckú vežu (2.130 m) vlevo od našeho sestupu. Nahoře Srbič opět dokumentuje, neustále vyndavá a zase balí kameru s foťákem. Užíváme si poslední slunčení paprsky a scházíme stále níž až ke Zbojnické chatě. Vítr sílí, místy máme problém jít rovně, obzvlášť já, se kterou poryvy cloumají sem a tam. Krátce před setměním docházíme k chatě, před vchodem vyklepeme z kapes, kapucí a zpod helem zmrzlý sníh a kusy ledu a už se hrneme dovnitř s vidinou teplé večeře. U jídla pak hodnotíme dnešní lezecké výkony, probíráme, co jsme mohli udělat jinak, ale zdá se, že všichni jsme spokojeni. Na zítřek se má počasí zkazit, přes noc má připadnout pár čísel sněhu a vítr ještě zesílit. Potřebujeme se dostat od chaty zpět do Smokovce, tak uvidíme, jak to půjde, ale dnešek každopádně rozhodně stál zato. :-)

5001

Tomášové v bundách GUIDE a FORAKER + kalhoty DEVIL ALPINE.

5003

NEDĚLE 31.1. 2016

Výhled z okna ráno po probuzení potvrzuje včerejší dohady o počasí. Před chatou je hustá mlha, která halí všechny okolní vrcholy do mléčně bílého oparu. Sem tam se díky větru převalí a my tak zahlédneme obrys hor, ale jinak není vidět na krok. A fouká. Hodně fouká. Síla, jakou měl včerejší vítr pouze v nárazech, teď konstantně lomcuje okny chaty a zvenku je slyšet kvílení vichru. Naděje na nějaký výstup tedy opustí všechny kromě Rygara, který je odhodlán dneska aspoň něco málo dát. "Tsaa, takovej větřík, hele - támhle už je dokonce vidět kus hory, už se vyčasuje!" Se Srbičem si vyměníme odevzdané pohledy. Ven teda budeme muset chtě-nechtě. Sbalíme si všechny věci, které necháme v sušárně, abychom si je pak už jen vyzvedli a vydali se dolů do města na vlak. Rygarův plán je vylézt aspoň Slavkovské sedlo (2.295 m), které máme hned kousek za chatou. Už po prvních pár minutách pobytu venku mám chuť to otočit. Kvůli větru, který mi mete sníh do tváře, vidím tak možná metr před sebe, co krok, to se bořím do čerstvě napadaného prašanu. Nic přes ten hukot neslyším, mám problém sledovat stopu kluků před sebou, pořád si ale říkám, že sedět na chatě a čekat, až se boys vrátí, by byla fakt nuda. Kluci oba odhodlaně šlapou, tak se snažím je alespoň z poloviny tak odhodlaně následovat. Jsem nabalená ve všem, co mám, a přesto po chvilce ztrácím cit v prstech na rukou. Ještě, že mi cepín přimrzl k rukavici. Hlavně nezastavovat a snažit se být pořád v pohybu. Rygar rozepíná bundu, je mu vedro. Matně před sebou vidím Srbičovu siluetu, dneska dost maká, je permanentně přede mnou. Většinou jsme se společně táhli v závěsu za Rygarem, resp. se Srbič se mnou soucitně loudal, abych nešla sama. Pro změnu teď na mě čeká pár metrů nade mnou Rygar a jde potom se mnou, což oceňuju, protože se v téhle mlze a větru moc sebejistě necítím. Každou minutu cítím, jak mi zima a vítr ubírají síly. Už chápu, jak je snadné se v tomhle počasí někde ztratit a jak je ještě snazší tam potom zůstat. Rygar optimisticky vyhlíží vrchol a s nadšením ukazuje na mikro cípek modré oblohy, který se na vteřinu objevuje, než ho zase zahalí mraky. Ze všech sil se soustředím na to, abych pořádně zasekla mačky a cepíny a vyhnula se tak parádnímu tobogánu pode mnou. Jsem hrozně unavená a špatně se mi dýchá. Rygar s úsměvem šlape dál. Ten kluk je beztak jen převlečenej Robocop. Nějakým zázrakem se doplazíme nahoru, hurá, vrchol, nic nevidím, jde se zpátky. Škoda, že jsme pár hodin nepočkali, když totiž sestoupíme k chatě, vítr ustává tak na polovinu původní síly a do Smokovce už se to šlape jedna radost. Za nějaké 3 hodiny sejdeme od chaty do města. Čeká nás několik dalších hodin zevlování v Popradu, než nám pojede noční spoj do Prahy. Uklidíme se do místního obchoďáku, který okupujeme až do zavíračky.

5010

Parádní zakončení vysokoškolských studií a oslava státnic. Ač se to mnohým může zdát pochybné, skvěle jsem v horách zrelaxovala a modřiny, které si odnáším jako památku na ledový roj, mi budou připomínat, jak báječný víkend jsme s klukama v Tatrách prožili. Těžko říct, zda mě napříště vezmou zas s sebou, ale snad jsem pro ně nebyla až takovou přítěží. Doufám :-) Tedy velké díky Tomovi a Tomovi, že mě vytáhli z nudy učení a jednotvárnosti města do mého rodného kraje a že oba zodpovědně a týmově jednali ke spokojenosti všech, jmenovitě potom dík Srbičovi za dokumentaci celého výletu a v neposlední řadě také klukům z Directu, na jejichž oblečení jsem se mohla spolehnout v nakonec pro mě dost extrémních podmínkách. Hore zdar a zas někdy příště! :-)

  • Tatry
  • Tatry
  • Tatry
  • Tatry
  • Tatry
  • Tatry
  • Tatry
  • Tatry
  • Tatry
  • Tatry
  • Tatry
  • Tatry
  • Tatry
  • Tatry


Romča, D.A. kamarádka :-).