07.12.2015

Reunion - ostrov v Indickém oceánu

Původně jsem chtěla do Kanady, ale bůh internetu mi nadělil tip na letenky na jakýsi Reunion za poměrně sympatickou cenu. Ke slovu přišel strejda Google s tetou Wiki. Podle obrázků to vypadalo fajn, tak jsem předraženou Kanadu zamítla a zosnovala smělý plán: v 16 dnech úzké stezky s dechberoucími výhledy, divoké řeky, sopky, bílé a černé pláže, kreolská městečka a výstup na nejvyšší vrchol Piton de Neiges (3070 m n. m.). To vše sliboval propojit trek GR R2, který začíná na severu v hlavním městě Reunionu Saint-Denis a po zdolání celého vnitrozemí a 135 kilometrech končí v jihovýchodním cípu ostrova v Saint-Philippe.

4350

Nebyla jsem jediná, kdo původně netušil, kdo nebo co Reunion je, proto jsem přednášku vždycky zahajovala tradiční lokalizací: 200 kilometrů od Mauriciu, který zná každý opalovač-koupač, a 900 kilometrů od Madagaskaru, jenž se nám vtiskl do paměti jako sídlo srandovních animovaných zvířat, a tam to každej musí najít! Na závěr výkladu jsem zařadila zábavný fakt, že poletím 12 hodin do oblasti Indického oceánu, abych vystoupila v Evropské unii.

My dvě praštěný holky jsme tedy zakoupily letenky na 1. července, kdy na Reunionu panuje "mrazivá zima" (přes den průměrně plus 22) a začaly plánovat. Jelikož jsme škrtky a dovolenkářským vymoženostem v zájmu pohodlí se vysmíváme, bylo od začátku jasné, že nás čekají dva týdny s báglem obsahujícím veškeré vybavení na zádech, spaní ve stanu a vaření na plynu. Já jsem s trochou nadsázky do batohu nacpala lehoučkou skladnou primaloftovou "péřovku" od Directalpine, DENALI LADY,  a byla jsem s balením oblečení hotová. Bez trochy nadsázky jsem kromě pár kusů spodního prádla dopakovala jen dvě funkční trika, dvoje kalhoty a šestiletou prababičku současných "directalpiních" mikin, jako je SAKURA nebo TANAMA.

4351

Hned první den po příletu na Reunion byl dobrodružný, chtělo by se říct, až boj o život: shánění plynové bomby, kterou samozřejmě do letadla nepustí, ani kdybyste na ni byli citově fixovaní. V informačním centru hlavního města samozřejmě anglicky nemluvil nikdo (tedy jen šéfová, která ale nebyla k dispozici, a jak jsme později zjistily, její angličtina byla asi na úrovni mojí čtyřtýdenní francouzštiny), tak jsme vyrazily do víru města. Ani jedny sportovní potřeby v centru bomby nevedly, ale z dumavé samomluvy jednoho z prodavačů jsme pochytily slovo Carrefour a číslo autobusu.

Bombu jsme tedy sehnaly (6 euro), k ní i vařič (asi 24 euro), protože jsme samozřejmě měly šroubovací Coleman (Var by dopadl stejně!), kdežto na Reunionu vedou jen narážecí typ (v Carrefouru jen a pouze Campingaz).

4352

Posledním úkolem prvního dne bylo dostat se nad město, kde se budeme moci napojit na GR R2. Rozhodly jsme se využít autobusu, který za nás nastoupá potřebnou výšku. Autobusová doprava na Reunionu je poměrně propracovaná, pochopitelná a překvapivě levná. Jednotlivá meziměstská jízdenka na lhostejno kolik stanic jedním autobusem vyjde na 2 eura, městská na 1,30 eura (ve stánku ještě levněji). Autobus mezi letištěm a Saint-Denis přijde na stále legrační 4 eura na osobu.

Autobusem jsme se dostaly do poloviny cesty, tam nás naložila paní s dodávkou (stále součást městské hromadné dopravy), která nás zavezla až za Le Brulé, kam jsme potřebovaly. Když nás vyložila ještě nám rukama a nohama barvitě vylíčila, jak nás v horách někdo strašně okrade a jak bídně zahyneme v temné džungli, pokud si nebudeme svítit na cestu.

První noc, která v červenci začíná na Reunionu kolem 19. hodiny večerní, jsme strávily na pěkném piknikovém prostranství s přístřešky a vodou. Podobná místa jsou naštěstí na Reunionu k dispozici v hojném množství, protože Reunioňané jsou piknikovací maniaci.

4353

Následující den ráno jsme srdnatě vyrazily na první etapu pochodu. Daly jsme si za cíl dostat se do Dos d'Ane, což bylo podle rozcestníků asi čtyři hodiny cesty. Nevím jaké cesty, ale rozhodně ne té, po níž jsme šly, nebo se lépe řečeno klouzaly, místy plazily my. Já jsem líbala bahnitou zem dvakrát, Martina devětkrát. Po šesti hodinách pochodu jsem přísahala, že už nikdy nikam nejedu, po sedmi hodinách jsem musela doznat, že jsem překonala sebe sama a udělala ještě větší hovadinu, než jsem kdy doufala udělat. Po ostrém hřebenu uprostřed neprostupné džungle je ale značení GR R2 držákem, na kterého je stoprocentní spoleh.

4354

Po osmi hodinách jsme se přece jen doplazily do vesnice a podle rad pochybných týpků postávajících u místního baru, kteří se nás kupodivu nesnažili ztrapnit, napadnout ani okrást, jsme našly i tradiční piknikové přístřešky s vodou. Bez nich bychom asi musely nocovat na silnici. Jiná volná prostranství ve vnitrozemí Reunionu prostě neexistují.

Na GR R2 končíme. Jedeme autobusem na pobřeží a tam budeme dva týdny... bezdomovčit. To jsme si alespoň řekly, když jsme konečně rozbily stan. Ráno bylo ale všechno zase hezčí, veselejší a nám se pomalu vracela drsnost, i když naše jen omezeně použitelné nohy o tom nechtěly nic slyšet. Strávily jsme válecí den ve vesnici a dále a s opatrnějšími cíli jsme se vydaly až dalšího dne.

4355

Vybavené děsnou zkušeností, bolestně doporučenou pokorou a s pomalu, ale jistě se zvyšující výkonností jsme putovaly úchvatnou krajinou poznamenanou někdejší sopečnou činností, přímo explodující nepřeberným množstvím nám neznámých rostlin a ptáků a protkanou úzkými kamenitými cestičkami, jež nás na nemnoha kilometrech nutily překonávat mnoho výškových metrů nahoru a zase dolů a zase nahoru a zase dolů.

  • 18 kilo Reunionu-1
  • 18 kilo Reunionu-1

Postupně jsme uvykly denní rutině: s východem slunce vstát, uvařit ovesnou kaši, sbalit se a kráčet dál, k obědu nám sloužil pytel sušeného ovoce, večeři v podobě instantní polévky obohacené čínskými nudlemi jsme obvykle stíhaly ještě před západem slunce v některé z minivesniček dosažitelných jen pěšky nebo vrtulníkem. A v jedné z nich jsme objevily boutique bary – dřevěné temné boudičky s pivem a chipsy. Svět byl zase o něco krásnější.

4358

O kráse světa s námi ovšem téměř v každé vesnici do půl noci hlasitě polemizovali psi, zhruba od druhé hodiny ranní k tématu začali přispívat kohouti. Postupně. Až do rána, kdy si šli z vyčerpání hodit šlofíka. Moje doporučení z toho plynoucí: rohypnol nebo špunty do uší. Až se divím své prozřetelnosti, že jsem měla to druhé s sebou.

Devátého dne jsme dorazily do Cilaos, největšího města vnitrozemí. Ubytovaly jsme se v kempu a propadly kouzlu vlahé sprchy a za den a půl, které jsme v Cilaos strávily, jsme ji použily třikrát. Jako by to mohlo být o jediný den později co platné.

4359

Nad Cilaos se tyčí Piton de Neiges, nejvyšší hora Reunionu (3070 m n. m.). To musím mít.

Původní plán byl, že se pokusíme získat postel v horské ubytovně pod třítisícovým vrcholem, protože v nás noc ve stanu v uvedené nadmořské výšce přece jen trochu budila respekt. A to se nám, jak jsme se celou cestu na vrchol Piton de Neiges domnívaly, podařilo. Pokořila jsem svůj výškový rekord a s doprovodným výkladem od snad jediného bílého a ještě navíc anglicky mluvícího Reunioňana jsme se pokochaly výhledem na celý ostrov tonoucí uprostřed nekonečného oceánu.

  • 18 kilo Reunionu-2
  • 18 kilo Reunionu-2

Když jsme dorazily zpět k chatě, kde jsme měly uložené batohy, jediné "non" nás ubezpečilo, že jsme předtím zcela nesprávně zpracovaly odpověď na otázku, zda můžeme v chatě přespat bez předchozí rezervace. Takže jsme vedle Gite du Piton de Neiges (nebo také Refuge de la Caverne Dufour), kde se kupodivu dala najít dvě jen mírně svažitá a hrbolatá místa na stan, rozbily "bejskemp". Na terase ubytovny zimomřivě postávaly skupiny nocležníků, čekajíce na horkou večeři, která se pro ně připravovala uvnitř, a nepokrytě zíraly na dvě "křehké dívky" vařící vodu na už jedenáctou sušenou polévku od příletu. V mojí bezva "direktí primaloftce" bylo ale teplo (a ještě mi to seklo) a studený večer i noc jsme přečkaly bez úhony a s ušetřenými 19 eury za osobu.

  • 18 kilo Reunionu-3
  • 18 kilo Reunionu-3

Ráno jsme už šlapaly naši poslední pěší etapu do Bourg Mourat. Cesta nás vyplivla na silnici vedoucí do městečka, které je výchozím bodem pro výlety na impozantní sopku Piton de la Fournaise. Patrně jsme vypadaly, že několikakilometrový pochod po asfaltu už nezvládneme, protože nás o chvíli později z vlastní vůle naložil do auta sympatický manželský pár a odvezl nás do civilizace. V Bourg Mourat jsme objevily velké teplé sendviče za 5-6 euro. A svět byl zapatlaný od kečupu.

Čas vyhrazený pro prozkoumávání Reunionu se nám povážlivě krátil, bylo nutné se rozhodnout, zda budeme pokračovat další 3 dny pochodem kolem Piton de la Fournaise do Saint-Philippe, nebo sjedeme na pobřeží, abychom si ho nakonec nemusely prohlédnout jen z autobusu. Vydaly jsme se za voláním oceánu.

Natěšeně jsme naskočily na autobus do Saint-Benoit. Čekaly jsme živoucí pobřežní město s pravým kreolským duchem ohraničené úchvatným pobřežím a šumícím oceánem. Našly jsme ale ulice nápadně podobné těm černobylským. Trefily jsme totiž státní svátek. Pobřeží sice jisté známky úchvatnosti jevilo, ale cedule s přeškrtanými stany nás se západem slunce vyslaly zpět do mrtvolného centra. Po noci strávené mezi bytovkami na sídlišti a spěšném ranním ústupu, jsme konečně stanuly na černém písku pláže v l'Étang Salé les Bains a ke slovu přišly i plavky. Den před odletem jsme stihly zabrousit i na bílé pláže v Saint-Paul, kde jsme s našimi batohy a v pohorkách budily patřičnou pozornost, a pořídit i několik závistbudících fotek typu palmy – modré moře – bílý písek a dvě "sejratý" holky s červenými obličeji.

4364

Poslední den jsme ještě v Saint-Denis doplnily původních 18 kilo zátěže nezbytnými suvenýry v podobě vanilky, čajů a lahváčů jediného místního piva Bourbon, poslední noc přespaly na parkovišti před letištěm a ráno nastoupily na téměř dvanáctihodinový let do Paříže a Prahy.

4365

Jsem si celkem jistá, že dodržím to, co jsem si slíbila prvního dne pochodu: Takovou blbost už neudělám. Ne, dozajista udělám jinou a ještě větší!

 

Káťa Čechová, fanynka Directalpine : )

Blog