Lezení Jordánsko „Velbloudistán podle Slaboucha“, aneb jak to bylo ve (Wadi) Rumu

Jelikož už několik let pravidelně odjíždím do Tater a ostatních světových velehorstev, aniž bych dojel dál než do Arca, tak mě ani nepřekvapilo, že si domlouvám výlet do Jordánska. Po pár veselých doušcích jsem ochoten odjet kamkoliv. Wadí Rum? No Rum neWadí... Pak sedim proti Kyrilovi, čumim do noťase a mám koupený letenky směr Amán. Klid, klid, pohoda dejchej a najednou se roztočil kolotoč událostí. Vydělat prachy, domluvit se s Bakym a Mirasem, sehnat volno, bla, bla, bla... Chvilku vezeme vrtačku, pak zas ne, pak jen sekáč a nejty, pak zas nic, pak zas všechno. Kde vezít plakety? Kolik? Do toho padá letadlo za letadlem a já si nejsem úplně jistej, jestli se nebojim lítat.

A pak už sedim v letadle (protože jsem zjistil, že se lítat nebojim) a jsem rád, že jsem ten blázinec nechal doma. Užívám noční svět a pozoruju velmi zajímavý interiér letadla (Složit se do sedačky vyžaduje buď umění jogína-pašáka  nebo frakturu několika nejdelších kostí. O spánku nemluvim – nekonal se.) a čekám co bude. Ve 4 hodiny ráno velboudskýcho času nás plechová sýkorka vyplivnula do úplně jinýho světa. A od týhle chvíle se 14 dní nepřetržitě cejtim jako dojná kráva (někdy jsem měl pocit, že my roste vemeno) První dolary mizej v rukou arabášů a začíná Konverzační fraška na téma: Kolik doláčů ze sáhibů vydrbeme. Je to poměrně zajímavá taškařice: Autobus do Centra?Ptáme se arabáše. Jede teď. Povídá arabáš. Další? Nevim, za hodinu, za dvě? Kam jedete? Wadi Rum. Mám Kamaráda, má taxík, vezme vás tam. Cena? Nevim, je to kamarád bude dobrá cena. OK. Nasedáme. Busík jede nočním městem a najednou zastavuje. Petra!! Fuj, to jsem si oddech. Tady bych nevystoupil ani za zlatý velbloudí..…výkal. Busík jede dál. Uprostřed  staveniště mimo jakoukoliv civilizace zastavuje. Ne, to nejni pravda... Wadi Rum!!! Křičí čičmunda a vyhazuje naše svině ven. Stojíme urostřed ničeho a druhej čičmunda nás nakládá do tága. Za kolik do Rumu. Bude dobrá cena. Za kolik. Málo. Omar kamarád. Kolik? 150 JD (přibližně 150 Éček) Kamarádi jeli před 3 tejdnama za 60. Nejni možný. Jeli. Zdražil benzín. Nekecej. 140. Baky přechází do proiútoku: I´m not monkey, vole. Víc jak 100 ti nedáme. To nejde prodělám, benzín drahý. Mr. Dat. 100. Mezi tim chlapík autobusák zabouchává busík a odjíždí. Moc trumfů nám uprostřed staveniště nezůstalo. 120 je to 500 kilometrů. 100 víc nedostaneš. 110 musim jet ještě zpátky a to je 1000 kilometrů. My naštěstí máme trumfový Eso - Bakyho a za chvilku frčíme za stováka směr Wadi Ram ( je to okolo 320 km).

Příjezd od Rumu je jako vstup do pohádky ( samozřejmě je tu i loupeživý domorodec – průvodce, co nás odrbe o 2 JD za vstup do národního parku. Když zjistí, že z nás víc nevyrazí, mizí se slovy, že lezení je všude kolem. Je asi 10 dopo a co jinýho dělat, než sbalit maglajzák a lezky a alespoň to tu pořádně obouldřit. Po dvou hodinách jsme vyřízený jak dekret na byt a jdeme ulehnout (mikrochrupka neublíží) a na večeři u Aliho (první arab co řek rovnou cenu a nedojil nás). Báječný kuře, rejže, pita, humus a jogurt za 4 JD a spát. To se opakovalo celejch deset dní: Kuře, rejže, spára...kuře, rejže, spára....A teď se konečně dostáváme k tomu proč jsme se táhli takovou partu kilometrů doprostřed tohohle velkýho pískoviště - pět set metrů písku navršenýho a napěchovanýho do neuvěřtelnejch tvarů, protkanejch spárana od prstovek, přes žábovky, pěsťovky až po solidní jednomužný komíny. Sem tam pevný sem tam šrot. Čim težší tim nádhernější lezení. Jištění? Klasika klasikovitá. Štandy na nejtech, hodinách nebo vlastnim proviantu, ve stěně toho moc nenejdete, sem tam skoba nebo nejt. My jsme se vyzbrojovali podle Baky hesla: "Je lepší to táhnout s sebou a zocelovat se, než aby ti to pak chybělo." Pak je tu pár sportovek, ale Arco nečekejte. Ale lezba, lezba je manifikózní:

První den jen tak na rozpřažení Cat Fish Corner - třídýlková varianta Black Corneru - 6a+, 6b/c, 6b - po vlastnim + štandy na nejtech = žádný složitosti. Vůbec jsme s Bakym a Kyrilem nechápali, co tam Miras tak dlouho řeší.  6a+ lezeme v Arcu na dodělání. Miras dobyl první štand a nechal nás po jednom prozřít, zač je toho spára. Rozpruž jak má být. Prudce zadýchán a těžce otřesen vyrážím na zteč. Klepec neuvěřitelnej -nymfomanka by při pohledu na moje vibrace zvlhla jak pemprsky po urologickym čajíčku. Radost ze štandu byla. A jaká. A jestli se ptáte po stylu, tak AF, AF - jako správnej pískovcovej pes.

Pověst pravý, že tma v poušti padá jak cena pozemků na Floridě. A pověst nelhala.

Pak už to šlo jako na drátkách. Sauron. Magickej kaňon vymletej vodou, s ne úplně magickym lezením. Black Magic. Po dvou dnech beznadějnýho potácení se stěnama moje tělo toužilo po vrcholu. A tady, tady jsem poprvé vyvrcholil.

Restdej. Všichni radili Akabu a nelhali. Potápko u korálovýho útesu je něco co průměrnej rybníkář na Mácháči nezažije. Noční město musí bejt taky bomba. Dobrý místo něco pokoupit. V Amánu to dopadne asi tak jako když do Prahy na vánoční nákupy vyrazí Japonec. Pouliční kebab za JD je ňaminka. Kdo nakoupí oříšky ať zbytečně nepočítá, že je doveze domu. Domluva s taxikářem opět neuvěřitelná. Baky nezklamal a chudák taxikář jezdil zase celej den zadarmo. Chudera obídačená J

A pak zas zpátky do kolotoče. Towering inferno je cesta co k níž jsme znali tuhle legendu: je to hákůvka po skobách (které jsme neměli) a nebo ostrá lezba po uzlíkách a zaklíněnym šťáradle (čehož jsme se sakra bály). Tak jsme pofotitili Flight of fancy a po čtyřech dýlkách frčeli zpátky do údolí. V dalším kole: Insallah faktor – moje druhá šance jak vrcholit. Dlouhý, tůze dlouhý, první půlka sekec (nejtěžší 6c špatně zajištěný, doporučujou tenký skoby, já doporučuju plenky, jemnou techniku a někoho kdo vám to vytáhne) druhá půlka lehká s nádherným, jednomužnym, dvoudýlkovym, výlezovým komínem. Ale druhý vyvrcholení bylo. Mňo. Lábuž nebetyčná. Kluci zatím dávali IBM se spoustou variant. A prej docela pěknejch a daleko těžších než původní cesta.

Další rest dej se plantáme po Rumu. Spíme fotíme, popíjíme čájo u Aliho samozřejmě: Kuře, rejže, spára... Další zvláštností arbskýho světa je absolutní absence cenovek a neuvěřitelná flexibilita cen. Litrovka Količky první den stojí 1,5 JD, druhej u toho samého čičmundy 1 JD a třetí po změně směny opět 1,5. Další dni už se známe, tak je to za 1. To samý se děje všude. Arab nakoupí plnou přepravnku všemožností za 1,5 JD americká babička si za 4 JD odnáší jablko a flašku vody. První dni pro mě byly hroznej nerv, ale po pár dnech si na systém zvyknete, místní si vás pamatujou a dokonce vám tam začne být i dobře. A možná si i ten svět zamilujete?

Čas se krátí a tak zařazujeme druhej rychlostní a míříme na cíl akce číslo 2 – Rock Empire od DŽC. Druhá dýlka pouštív OSu  a tak už se těšíme na třetí 8a. Co nás trošku vyvádí z míry jsou nejty co je třeba nejdřív dotáhnout a pak možná držej. Cyrilito nalejzá do 8a a když si z lezecký pozice dotahuje třetí nejt, ztrácí potřebnou jistotu. Pak kousek nadlejzá, pomalu se vrací a z lehka usedá do nejtu. Při myšlence na návrat letecky se do mysli vkrádá myšlenka na návrat v pytli. Rytířsky mi nabízí první fous lana. Pud sebezáchovy je ale silnější a tak věšíme pytel a jedeme směrem život. Náladu si spravujeme na Raid mit Camel První čtyři dýlky za 7a (pokud nastoupíte variantou od Piňona Traid mit Camel) Slušně odjištěný a překvápko ve čtvrtý dýlce (rada: jemně dýchat a netlačit na pilu) . Po tomhle skvostu cesta pokračuje na vrchol lehčim, ale furt ne zadarmo, ale to už jsme nedolejzali, anžto že jeden vrchol tejdně stačí (aspoň nám starším)

No a mi máme už fakt jen čas na perlu z Rumu: Arabsky Džihád, frantícky La Guerre Sainte.  Večer jsem pochytali jeep s čičmundou na cestu pod stěnu, 12 expresek, jemnou techniku, vytříbený styl, něco síly, dost vody a chuť trpět. Aliho brácha nejdřív zvolil Aliho džíp a pak se rozhod, že zemřeme radši míň hrozným způsobem a vzal svoje vozidlo, kterým vozí turisti. Sice nerozuměl anglicky a nevěděl kde to je, ale Miras je komunikační génius a my usínáme pod Nassrani south. Ticho jak v Holešovický tržnici při šťáře celní policie, 1 356 897 hvězd a všude škorpioni co se vám schovaj do spacáku, před hadem co je honí pouští. Ráno vstávačka a ač se králíkům z vyhřátého klobouku nechce, první sluníčko nás zastihne u nástupu. Nad námi plotna neskutečná. Obtížnost Svatý války neklesá pod 6b a je to excelentní jízda 400 metrů vzhůru s jednou dýlkou za 7b+ a několika za 7b a 7a (podle toho co máte za nákres). Celou dobu je cesta na sluníčku, ale my máme naštěstí spoustu frendů a čoků a vody litr a půl. V půlce poprvý dáváme frendy a to na štandu a už je tam definitivně necháváme. Taky nám tam definitivně dochází voda. Jo a v půlce je taky překvapení  (ale jaký, to neprozradim, dojeďte se kouknout). Stoupáme jak dým až tam kam jen ptáci mohou a pak je konec. Tedy ještě jedna lehká dýlky na úplnej vrchol, ale vrcholy, ty přece patřej Gottům. Tak fičíme za vodou. Cíl akce č.3 se nám podařilo prostoupit stylem prvolezec OS (Cyrilově podání to znamená on-sight , v mojem osobitýn stylem) Miras v 7b+ postupoval stylem, rozhlídnu, zdomácnim, podumám a pokračuji tzn. OS v obdivuhodném stylu a Baky se posekal jako ozajstný samuraj).

Rozloučení s údolím jsme provedli ve Flight of fancy. Tři dýlky a pak traverz. 6b spára vprostřed. Jelikož jsem měl sebou modelku Cyrila nebylo třeba ho dlouho přemlouvat, aby pro čočku zapózoval.

Na příště nám tu zbylo pár restíků: v poušti Barrakh kaňon, se spoustou cest, kam tě tvůj nejlepší kamarád čičmunda doveze za super price, only for you, RockEmpire (jen si do maglajzáku přibalit 12 klíč a nadechnout se prasečí síly a rozdělaný prváč, který jsme ukončili po vylezení 3 a půl metr (anžto, že nejt, co jsem tesal hodinu, jsem zas vyndal rukou. Nějako to tam kloktalo, na což jsem si už za ty léta mohl sakra zvyknout…).

Najednou čtrnáct dní uteklo jak dobře rozjetej trip, my krmíme svoje hladový svině a naposled se rozhlížíme po údolí. Jim Morrison kvílí This is the end a mě dochází, že se mi nechce skončit. Že jsem se nadech něčeho nepoznanýho, co my začíná kolovat v žilách. Asi dlouho nezapomenu na první usínání na vyhřátý zídce pod hvězdama. Noc v poušti, kde bylo neuvěřitelný ticho a hvězd jako v červenci ve Varech a čekání na džíp po vylezení Svatý války (Jimi vyřvával do ticha Come on baby light my fire a Jezdce v bouři a my jsme viseli ve stěnách Tranga a hned potom mířili k jihu do Ptákagónie). Kdo jednou nasál, těžko odolává. Už teď je naplnánováno spousta akcí na příští rok. Španělsko, Afgánistán, Pakistán, možná nějaká Afrika....... no doufám, že my vyjdou alespoň ty Tatry.

Ty čtyři jezdci v písku byli Kyril, Bakeš, Miras a Slabouch a tyhle čtyři lopeživý váguse přioblíkli kluci z Direktu za což jim srdečný dík, neb když jsme před odjezdem sledoval jednoho z nich, jak přemejšlí která z těch 6 děr je ta pravá pro hlavu, ani se mi nechtělo tahat zbytečně foťák.......

Pic jak sviňa   Slabouch