Gruzie 2016

Lidi v Gruzii jsou hrozně hodný. Přímý a otevřený. Pozvou vás k sobě do obýváko - ložnice, odnesou promočený pohory (neznámo kam), posadí vás ke kamnům, bidlo nad nimi uvolní pro všechny vaše svršky a postaví na čaj. Černej, sytej barvou i vůní, s cukrem, kterej bodne, když jste promrzlí do morku kostí nebo když máte jen chuť na něco výrazně sladkýho.  

Naše generace netčená ruštinou si tu užije milý momenty komunikace rukama nohama, není to na škodu věci. I přes jazykovou bariéru se cejtíte jako doma, cizí babička se chová jako ta vaše, postará se o váš plný žaludek s vrcholnou pohostinností a k tomu vás pohladí po rameni. Tihle lidi ze svanetských vesnic mají jednoduše srdce na dlani a turistický business je ještě tolik nepoznamenal… Za to jsem se cejtila nesmírně vděčná, myslím, že takovou nezištnou dobrotu člověk v dnešním světě jen těžko pohledá.

O prvotním impulzu jet do Gruzie nemá smysl zdlouhavě se rozepisovat, zemí, který by stály za navštívení je moře, a otázka zůstává jenom ta, jak dlouhá dovolená zbývá (nebo zda je na čase podat výpověď) a jestli se dají rozumně pořídit letenky. A tohle klaplo dohromady. 

Cestování přes přímořské Batumi – evropský Las Vegas nebyl vůbec špatný nápad, jednou azuro a tropy, že by člověk padnul, a podruhý apokalypsa, průtrž mračen a úprk na letiště. Ale počasí člověk nepodchytí a my si odnášíme zážitky od spaní na pláži přímo na konci letištní runwaye, česko-ruský konflikt s puritánským policajtem, který zakazoval plážovou nahotu, po vmísení se svatebčanů do naší Vitana lavičkový večeře.

V horách často nepotkáte ani nohu. Aspoň pokud se vydáte na Tetnuld cestou jako my, tedy špatnou. Trénink výstupu a seskoků sutinama se nám zadařil hned první den. Pozn. nevěřte opilcům cestu, ačkoliv jsou místní a celkem dobře drží balanc v kamenitým terénu, k tomu ukazují důkazní fotomateriál, že tam taky kdysi viseli. A už vůbec jim pak nemávejte, protože si to nezasloužej. Pak už šlo všechno celkem hladce, idylicky usínáme uprostřed divočiny a ráno velíme výstup do C1. 

Kdyby bylo azuro, cesta asfaltovaná a nahoře horská chata, ve který vám naservírují borůvkový knedlíky s tvarohem, nebyli byste v Gruzii.

 

Sbírám vnitřní motivaci, která mi chybí už po pár set výškových metrech, a poměrně těžko hledáme cestu. Mužíci jsou ve více směrech, asi nejsme první hledající. T. vede naši výpravu a „táhne“ mě dobře, ještě ten den spočineme nahoře na ledovci (cca 3800 m n. m.) a Tetnuld (4858 m n. m.) se nečekaně začně odkrývat. 

Budí respekt, ve mně fest. Asi jedinej, v kom ne, je T., čtyři Bělorusové vypadají taky celkem vybátě, trénují tu už druhej den vrtání ledovcových šroubů. Když jim povíme, že se našim kamarádům podařilo za den vyběhnout i seběhnout, celkem se podivujou. Ještě víc na mě zírají, když se při další konverzaci zmíním, že to nahoru zas tak nutně vyběhnout nepotřebuju. 

Pohled říká jasně, „a co tu teda děláš, holka nešťastná?“ Kochala jsem se, neuvěřitelný výhledy, další den nádherný azuro, výhled na Ušbu, která se nám poprvé za pobyt odkryla z mračen, za ní jen tušíme Elbrus. Nahoru se nám jde skvěle, souběžně s námi to Bělorusové natěžko berou levou cestou, přes trhliny traverzem, my pravou, směrem ke skalnatými hřebínku pod C2. Dolů se mi jde s těžkým srdcem, ze kterýho ale na druhou stranu spadl obří balvan… natrénuju v Tatrách a v důchodu si to tu třeba vyběhnu až nahoru…:-)

Mishi nás už čeká v našem domácím hostelu v Mestii. „Tak co Tentuld?“ ptá se a potutelně se usmívá, jako by tušil. I jemu z očí kouká hřejivá vřelost, sedáme ke kamínkům, k večeři jako pro regiment a připíjíme chlebovicí od jeho taťky. Jen tu ne, varoval nás jeden Čech, parťák. cha-chu jedině z vína! Oklepu se a leje se další, večer právě začíná…:-)

VII (ne sedm, ale very important info):

• Batumi – miniaturní letiště, kde se úplně nehodí spát, ale nechají vás, další den vás zná všechen personál, od uklízečky po slečnu v mini duty-free zóně
• Doprava Batumi – Mestia – mašrutka od infocentra (tak 2x za den) 30GEL/os., jedou, jako by vás ukradli, kdybych to tušila, před cestou si nikdy cha-chu nedám
• Mestia – vrchol lanovky Tetnuldi – možno za 25GEL/os. (asi omylem, pak se řidič cukal),
• Stopování lze, staví i policajti a kamióny, zpátky z Tetnuldu jedeme s dělníkama gratis, a to mnohem zábavněji s kulturní zastávkou v Zhabeshi, pak jsme to valili 120km/hod po prašný cestě džípem se slalomem mezi dobytkem
• Mestia – Ushguli – 20-30GEL/os. – asi podle toho, jak se řidič vyspal nebo počasí
• Vynikající kuchyně, káva a každodenní folklór koncerty v Mestii – Fell the Georgian Food
• Pramen na náměstí v Mestii – nejlepší minerálka, co jsem kdy pila
• Méně frekventovaný kopec nad Ushguli s výhledem na Šcharu – nejkrásnější místo, kde jsem kdy spala, výhled 360° a člověk se kochá hodiny. Jen bez vody a pouze s jednou přístupovou cestou, i když pochybuju, že by se našli další obdobní magoři, co by se vrhali do rododendronovýho pole :-)

 

 

 

• Guesthouse beze jména – Mestia, Senaki St. 8 (též bez čísla popisnýho) – Mishi a jeho rodina vás s radostí přivítají, autentické žití v obklopení třígenerační, široké gruzínské rodiny se vším všudy (45GEL/os./noc, snídaně, večeře)

„Zdravstvujte“. E